Slovo od slova

V pondělí

"Tati, nezapomeň, prosím, že odpoledne jdeme...k paní Harperové," skousnu nejistě rty.

"...a tohle byla dovolená v Itálii, bože, Molly..."

Zlostně zavrčím a bouchnu dveřmi. Začínám mít svého táty po krk. Ale co je horší, začíná mi vadit, když se zmíní mámino jméno. Zní najednou jako nějaká nemoc. A toho se právě obávám. Takhle na mámu myslet nechci, jenže prostě... "Promiň, mami, ale už mi dochází trpělivost. Musí tě nechat jít," zašeptám.

Do školy dojdu jako v mlze. Cestou jsem nepotkala nikoho ze třídy, čímž se mi jedině ulevilo. Ale u skříněk už těkám očima kolem sebe, jestli nespatřím Ethana nebo Logana, protože toho mám ještě pořád chuť srazit k zemi. Ale kupodivu nevidím ani jednoho. Ethan se mi asi vyhýbá. Zase. Nedivím se mu. Taky bych se sama sobě vyhýbala, vždyť se chovám jako namyšlené děcko, které si nepřipouští nikoho k tělu.

Prvními třemi hodinami prolezu nepříliš zúčastněně. Čtvrtá hodina je literatura. Na té už celkem zbystřím. Nejen kvůli profesorce Cairwrightové, ale také proto, že bereme Shakespeara a ten mi vždycky přišel jako zajímavé téma. Stejně tak Moliere.

Brzy zvoní a já se schválně loudám, abych ve třídě zůstala jako poslední. Z tašky vytáhnu malou čokoládu, kterou jsem se přece jen rozhodla věnovat své profesorce. Nakonec mi vážně pomohla se poněkud oprostit od svých myšlenek.

"Paní profesorko, mohla bych s vámi na chvilinku mluvit?" nadechnu se.

"Emo, drahá, samozřejmě! Také bych si s tebou ráda pohovořila, ani nevíš, jaký mi díky tobě spadl kámen ze srdce," rozzářila se.

"Opravdu?" podivím se.

"Opravdu, proboha, víš, jak jsem se bála, že těm dětem budu muset říct, že se jejich kroužek ruší?"

"Počkat, cože?"

"Jsem tak ráda, že ses toho rozhodla ujmout zrovna ty! Výborně pracuješ s textem, děti tě budou milovat, uvidíš!" poplácá mě po rameni. Zmateně zamrkám.

"Paní profesorko, já vám asi úplně nerozumím," vysoukám ze sebe.

"Mluvím přece o tom dramatickém kroužku pro děti, moje milá!" zeširoka se usměje. "Nemůžu si pro ně představit lepšího učitele než tebe, Emo!"

Zalknu se uprostřed nádechu. Cože to?!

"Vy chcete, abych já vedla ten školní dramaťák?!" zhrozím se. To se mi snad zdá...

"No ano, nikdo jiný se ani nehlásil."

"A...ehm...já jsem se hlásila?" zeptám se přiškrceně.

"Maddie za mnou přišla, že bys ses toho ráda zhostila. A já pochopitelně nemohla nesouhlasit. S dětmi určitě zacházet umíš a jak říkám, tvoje tvorba..."

"Paní profesorko, to jsme se asi špatně pochopily, já jsem Maddie pouze navrhovala..."

"Ano, ano, vybírat i mezi studenty, skvělý nápad, Emo, opravdu. A pak se sama nabídnout, to je velmi šlechetné gesto, kterého si moc cením, takže pokud budeš ze začátku s něčím potřebovat pomoct, neváhej se obrátit na mě, ano?"

"Ale. Ale..."

"Kroužek je každou středu od čtyř do šesti ve staré učebně dějepisu ve druhém patře. Jestli ti nebude vyhovovat čas, stačí říct. Změníme."

"To je ten nejmenší problém..." dostanu ze sebe.

"Výborně, ještě jednou ti moc děkuji, Emo, ty děti budou štěstím bez sebe, až jim oznámíme, že první hodinu mají už pozítří," zaševelí a nechá mě stát v učebně jako solný sloup. Co to má sakra znamenat?! Zrychlí se mi tep. Jak proboha můžu vést dramatický kroužek pro děti? Já! Copak nemám těch starostí už dost? Copak nestačí, že mám tu pitomou zodpovědnost za svého otce? Teď se budu muset starat i o děti?!