Slovo od slova

Po dvou dnech

Stojím před zrcadlem a upravuju si límeček na bílé košili. Vlasy si stáhnu do culíku, protože nemám náladu splétat složitější účesy. Na oči si nanesu menší vrstvu řasenky a udělám si linky. To musí stačit. Nakonec se několikrát štípnu do tváře, abych nabrala alespoň trochu zdravé barvy, kterou momentálně postrádám. Jak říkala máma: První dojem dělá vše. A já si chci být jistá, že nikdo v mojí nové škole nepozná, že doma schovávám mrtvolu.

Dobře, to vyznělo poněkud morbidně, ale je to tak. Včera jsem se s tátou snažila komunikovat, nacpat do něj něco k jídlu, přinutit ho vstát z postele. Zbytečně. Zareagoval jen jednou, a to když jsem mu z ruky vytrhla fotografii ze svatební cesty, kde se oba rodiče tvářili nadmíru šťastně. Podíval se na mě skelným pohledem a zamumlal: "Molly..." Nevím, jestli to bylo myšlené na mě, ale patřilo to teď do jeho slovníku nejčastěji užívaných slov. Tak jako tak, ztratila jsem ho. Byl na tom mnohem hůř než za celé prázdniny.

V kuchyni zařinčí telefon. Stejně jako včera, kdy jsem to nechala spadnout do hlasové schránky. Spolknu knedlík v krku a seběhnu dolů. Roztřeseně uchopím přístroj. Zhluboka se nadechnu a zmáčknu zelené tlačítko. Hned poznám hlas pana Stewarta, nadřízeného táty.

"Dobrý den, pane Stewarte, tady Ema."

"Ahoj Emo, je tam u vás všechno v pořádku? Proč mi tvůj táta nebere telefon?"

"Cože? Ale ne, všechno je v naprostým pořádku, jenom je to tu teď trochu hektický kvůli vybalování a tak," zalžu.

"Aha, jasně, to chápu. Poslyš, mohla bys mi ho předat?"

"Nemohla, on...šel před chvílí běhat," nejistě skousnu rty.

"On chodí ráno běhat?" podiví se hlas.

"Začal. Je to příjemné odreagování, taky to občas dělám," plácám pátý přes devátý.

"Tak dobře, mohla bys mu aspoň vyřídit, aby zavolal, až se vrátí? Chci s ním probrat jeho novou práci."

"Jistě. A kdy by měl táta nastoupit, jen tak mimochodem?"

"Pochopitelně co nejdřív. Zítra?"

V krku mi zaskočí slina a rozkašlám se. "Pa-pardon, něco mi...Já mu to vyřídím, na shledanou," dostanu ze sebe a urychleně ukončím hovor. Musím se štípnout ještě jednou do obličeje, aby zmizela ta nazelenalá barva nevolnosti, kterou jsem určitě nabrala po tomhle rozhovoru. Tohle je špatný. Moc špatný. Nevěřím, že by táta nastoupil už zítra do práce. Pro jistotu se ještě vrátím do jeho pokoje předat vzkaz od jeho šéfa. Odpovědí mi je ale jen jakési zamručení. Oznámím, že jdu do školy, ale ani to nijak nevnímá.

Před domem vytáhnu mobil. Vůbec totiž netuším, kde ta zatracená škola vlastně je. S jejím ředitelem jsem sice včera mluvila přes telefon, ale tím to pro mě haslo. A teď je prvního září, nový školní rok, a já ho zahájím tím, že přijdu pozdě. No bezva. Chvíli zkoumám Google Maps a pak jednoduše zapnu navigaci. No a co? Nějak se tam dostat musím.

Deset minut po zvonění už procházím školní chodbou. Je fantastická, moderní. Ale na to teď nemám čas. Musím najít ředitelnu. Všichni žáci jsou ve třídách, takže mě aspoň nikdo nespatří, jak zoufale probíhám po chodbách. Po dalších pěti minutách přece jen najdu onu místnost a slušně zaťukám. Ozve se dále, takže vejdu dovnitř.

"Ty musíš být určitě Ema, viď? Ta nová? Já jsem pan Richards, ředitel téhle střední školy," usměje se na mě mírně obtloustlý, napůl plešatý pán v šedém obleku. Působí mile.

"Ano, pane. Jmenuju se Ema Holsová. Omlouvám se, že jdu tak pozdě. Já jsem nemohla trefit," zčervenám.

"To je v pořádku, posaď se, Emo." Posadím se a hledím na něj.

"Tak, kdy jste se sem nastěhovali?"

"Před dvěma dny, pane," odpovím.

"Ach tak. No, divím se, že tě tatínek nedoprovodil..." Takže o mámině smrti asi ví.

"To je v pořádku. Má novou práci, takže..." nedokončím větu. Začínám se cítit nepříjemně.

"No nic. Nechci tě tu dlouho zdržovat. Tady máš klíček od skříňky na chodbě a v šatně na tělocvik. Čísla jsou u obou stejná. Jinak většinu věcí jsme už vyřešili přes telefon, zbytek dořešíme v průběhu týdne. Doprovodím tě do tvé nové třídy, co říkáš?"

"Děkuju, pane."

Dojdeme k jedné ze tříd. Ředitel zaklepá a vejde, já za ním. V místnosti je přes dvacet žáků. U katedry stojí starší učitelka, která má ovšem od pohledu šarm.

"Studenti, představuju vám vaši novou spolužačku. Doufám, že ji začleníte mezi sebe a pomůžete jí se tu zorientovat," prohlásí a nechá mě tam stát samotnou před celou třídou. Učitelka mě energickým hlasem vyzve, abych o sobě něco řekla. Nasadím nervózní úsměv.

"Ahoj, jmenuju se Ema Holsová, je mi šestnáct let a před dvěma dny jsme se sem přestěhovali..."

"Jako sem do školy?" Sborový smích.

"Moc vtipné, Logane," učitelka spraží kluka pohledem. "Děkujeme ti, Emo, můžeš se někam posadit. Já jsem profesorka Cairwrightová a učím literaturu. Kdybys něco potřebovala, obrať se na mě."

Poděkuju a sednu si do třetí lavice k oknu. Zatím to není tak hrozné.

"Je tu někdo, kdo by provedl slečnu Holsovou po škole, aby se trochu zorientovala?" podívá se profesorka Cairwrightová po třídě. Ruku zvednou dva lidi. Ten kluk, Logan, který na mě přes celou třídu mlaskne, a nějaká holka v přední lavici.

"Výborně, tak ty Maddie. Vy, pane Cartere, máte na starosti důležitější věci než dívky, například gramatiku, že ano."

Ušklíbnu se. Tuhle učitelku si asi oblíbím.

Brzy se zazvonilo. Ostatní si seberou věci a sborově odejdou. K mojí lavici ale přistoupí blonďatá vysoká dívka s výraznou rtěnkou a růžovým outfitem. "Ahoj, já jsem Maddie, mám tě provést po škole," podá mi ruku a usměje se, čímž odhalí své bělostné zuby a růžová rovnátka.

"Ahoj, díky, Maddie," odvětím a pokusím se taky usmát.

"Takže," provází mě na chodbě, pár lidí na nás už ostražitě kouklo, "tohle je hlavní chodba, všude podél jsou tu skříňky, ta tvoje bude někde...Ukaž, jaké máš číslo? 72, jasně, tak to je tamhle někde uprostřed naproti učebně biologie. Tak, tohle je holčičí šatna na tělocvik, svojí skříňku budeš mít asi někde v rohu, to nevím, ale má stejné číslo jako ta na chodbě. Z šatny můžeš jít hned do tělocvičny nebo přes boční dveře na školní dvůr. Tady je školní jídelna, vaří tu docela dobře, většinou. Můžeš jíst uvnitř nebo jít ven, záleží na tobě," skončí. Podívá se na mě hnědýma namalovanýma očima. "Je něco, na co by ses chtěla zeptat?"

"Já nevím," zakoktám. "Máte tu bazén?" Máte tu bazén. To jsem řekla. Ježiši.

"Není součástí pozemku školy, ale je nedaleko. Proč? Plaveš?"

"To ne, jen mě to tak napadlo. Nic víc," přejdu to mávnutím ruky. "Mohla bys mě, prosím, zavést k mojí skříňce? Chtěla bych si tam uložit pár věcí."

"Jistě, pojď!"

Moje skříňka opravdu stojí uprostřed řady naproti biologii. Je světle zelená s modrým orámováním stejně jako všechny kolem, jenom kompletně vyklizená a čistá. Z kapsy vydoluju klíček a otevřu ji. Dovnitř naházím některé z učebnic a pár psacích potřeb.

Najednou vedle sebe uslyším známý hlas.

"Ema Holsová. Jaké to úderné jméno!"

O další skříňku se s uličnickým výrazem opírá Ethan.