Slovo od slova

Jedenáct dní nato

Nepřítomně si pohrávám s lžičkou od horké čokolády a druhou rukou nejistě cvakám s propiskou. Vedle hrníčku se sladkou tekutinou leží čistý, nepopsaný deník, který mi daroval Ethan o Vánocích, a hned vedle něj je položená nevinně vyhlížející vizitka na známého scénáristu.

Naposledy cvaknu propiskou, odhodím ji na stůl a sáhnu po té malé kartičce. Z úst se mi vydere hluboký povzdech. Možná bych si neměla dělat zbytečné naděje a prostě ji rovnou roztrhala. Anebo, navrhne troufale tenký hlásek v mé hlavě, využij té příležitosti a ozvi se mu.

Jenže, zavrčím na sebe v duchu, to bych nejdřív ze sebe musela být schopná vyloudit kloudnou větu. A i kdyby, stále nemám mobil, uvědomím si a vyprsknu smíchy. Několik lidí od sousedních stolů mi věnuje nechápavý pohled a já okamžitě zmlknu. Musí si o mně myslet, že jsem blázen. Holka, která sedí sama v kavárně a směje se svým vlastním vtipům. Kdo by si to nemyslel?

Zadusím v sobě další mocný povzdech. Nemusela jsem tu sedět sama s náladou pod psa. Jenže to by Ethan stále nemohl mít ten svůj přísný režim, kvůli kterému ho vídám jen ve škole, a otec by se nemohl vracet z práce pozdě večer.

Zavrtím nad sebou hlavou. Ačkoliv bych měla být šťastná, že se můj život konečně navrací do všedních kolejí, paradoxně si připadám více osaměle než kdy jindy a ať se snažím, jak chci, nemohu se od toho pocitu oprostit.

Nakonec jsem se opět uchýlila k radě profesorky Cairwrightové a rozhodla se, že se ze svých emocí vypíšu, stejně jako předtím. Jenže to nejde. Kdykoliv cvaknu propiskou a zadívám se na prázdné stránky, v hlavě mám úplně vymeteno. Jako by mi někdo vysál z mozku veškeré myšlenky a nahradil je otupělostí, která se mě zmocňuje, kdykoliv přiložím hrot pera k papíru.

„Říká se tomu tužka a používá se to k psaní," ozve se jízlivě nade mnou. Trhnu sebou, jako by mě někdo vyrušil z tranzu, a polekaně upustím propisku tak, že neslyšně dopadne kamsi pod stůl. Zachmuřeně zvednu hlavu ke klukovi stojícímu u mého stolu. Logan se ušklíbne, s cinknutím položí svůj hrnek s vařícím čajem k tomu mému, jedním plavným pohybem vyloví propisku zpod stolu, podá mi ji a zároveň si bez vyzvání sedá naproti mně. „Co tak zíráš, Holsovko?" zeptá se pohrdavě.

„Co tady děláš?" vypadne ze mě. Rázem zrudnu, neboť mi dojde, jak hloupá moje otázka je.

„Lovím tu duchy zesnulých kavárenských povalečů," přisadí si s významně povytaženým obočím, „A k tomu piju černý čaj," doplní výsměšně. Tváře se mi při jeho poznámce rozpálí do ruda, přesto si však zdárně zachovávám vážnou tvář.

„A proč ho piješ u mého stolu?" zajímá mě a s potěšením sleduju, jak se mu z obličeje vytrácí sebevědomý výraz.

„Všude jinde je plno," odvětí po chvíli rádoby ledabyle. Povytáhnu obočí a rozhlédnu se kolem. V kavárně jsou ještě minimálně tři stoly úplně volné. Pohledem se vrátím zpět k Loganovi, který se tváří mírně rozpačitě, a škodolibě mlčím. „Klidně si ale odsednu, jestli tu jsi se svým imaginárním přítelem," vyhrkne najednou.

„Ne, to je dobrý, mně to nevadí," zarazím ho, když se užuž zvedá. V obličeji se mu mihne cosi jako vděk, než si tím však jsem jistá, vystřídá jej Loganův typický úšklebek.

„Chybí ti společnost, co?" uchechtne se.

„A očividně nejsem jediná," oplatím mu klidným tónem a usrknu si trochu horké čokolády. Ve vteřině mám pocit, že jsem si vypálila veškeré chuťové buňky. Do očí mi vhrknou slzy, ale nutím se zachovat si lhostejnou grimasu.