Slovo od slova

Po třech hodinách

"To...není možný," vrtím hlavou. Po nekonečně dlouhé cestě nás taxík vysadil v ráji, jinak nazývaném Brooks. Stačil mi pohled z okénka, aby mi došlo, jaké jsme vlastně měli štěstí, že tátův šéf má pobočku právě tady. To město je prostě sen. Domy jsou tu úhledně vyřádkované vedle sebe, jeden hezčí a modernější než druhý, kouzelné kavárny a jednoduché obchody se vším potřebným ke koupi. A to jsme neprojížděli ani přes centrum. Ale možná tu ani žádné není. Řekla bych, že tohle město samotné je jedno velké centrum. Nemůžu se dočkat, až ho budu moct prozkoumat. Podívám se na tátu. Moje nadšení poněkud poklesne. Celou cestu mlčel a i teď sledoval špičky svých bot.

Vystoupím z auta, abych zhlédla náš nový domov. A okamžitě mi to vyrazí dech.

Pravda, nikdy jsme neměli kdovíjaký problém s penězi, vlastně žádný. Přesto mě však přepychový vzhled tohoto domu zaskočí. Mohl by mít jedno, možná dvě patra a vsadím se, že by se tam našla i vířivka. Omítka je natřená světle žlutou a velká prosklená okna podtrhnutá bílými linkami. A dva pokoje mají očividně menší balkon! Úzká cestička k tmavě hnědým dveřím je zdobená z obou stran rozkvetlými keříky a kolem roste zastřižený trávník. Sotva si dokážu představit, jak to musí vypadat uvnitř.

"To muselo stát hotové jmění!" vyděsím se. Jedna věc je přestěhovat se. Druhá utratit za to všechny svoje úspory.

"Ronald, můj vedoucí, mi ho přeprodal za polovinu původní ceny," pousmál se táta vedle mě.

"Wow, ale to potom o spoustu peněz přišel!"

"Myslíš, že si toho majitel třiadvaceti poboček prodejny aut všimne?"

"No...i tak je to od něj velkorysé," prohlásím. Asi se spolu museli hodně přátelit, proč by nám jinak v podstatě dal tak nádherný dům?

Vejdeme dovnitř. Hned první místnost tvoří spojený obývací pokoj a kuchyň o pouhý schod výš. Nalevo vede mosazné schodiště. Vyběhnu nahoru. Nakonec je tu jen jedno patro, ale se dvěma koupelnami a dvěma ložnicemi, obě s balkonem. Zabírám si tu dál od schodů. Je skvěle prostorná a prostoupená světlem, kromě toho je odtud výborný pohled na celou ulici. Obě koupelny jsou vybavené sprchovým koutem, vanou, záchodem a umyvadlem se zrcadlem.

"To je tak..."

Dole uslyším rachot. Seběhnu dolů, abych zjistila, co se děje. Stěhováci nám do obývacího pokoje, ve kterém zatím stojí jen černá pohovka, konferenční stolek a obří televize, naskládali krabice s našimi věcmi. Spočítám, jestli jsou všechny. Přepadne mě menší nevolnost, když najdu tu nejvíce oblepenou izolepou. Ta mi dala nejvíc práce. Část mé mysli tajně doufala, že ji třeba zapomenou naložit. Táta se baví se stěhováky, takže se pokusím ji nenápadně přenést do mého pokoje.

"Emo?"

Roztěkaně zvednu hlavu. "Ano?"

"Co kdybys šla koupit něco k jídlu? Já zatím něco vybalím," navrhne táta. V hrudi mi vybuchnou všechny ohňostroje světa. Já věděla, že bude v pořádku! Úplně vidím, jak mu na obličeji popraská ta smuteční zoufalá maska, kterou nosil od mámina pohřbu.

"Jasně! Mám koupit něco specifického?" To už jen mávne rukou, ale co. Snaží se přes mámu přenést, tohle prozatím stačí, ne?

Vyjdu ven a zatočím doprava. Div neskáču radostí. Během pár minut dojdu k prvním restauracím, obchodům a taky lidem. Je to příjemná změna, když se za mnou nikdo neotáčí se soucitným výrazem. Ne, tady nikdo neví, že mi před dvěma měsíci umřela máma  a že tátu to sebralo ještě víc než mě. Po tolika dnech tíživého stresu se mi dere na rty tak široký úsměv, až mě rozbolí pusa. Rozhlížím se kolem. Tohle město opravdu je nádherné. Přímo stvořené pro někoho, kdo nutně potřebuje začít od znova.