Slovo od slova

Ve středu

Zahodím celou snídani i s talířem do koše. Snažila jsem se, vážně jsem se snažila do sebe něco nacpat, ale můj žaludek se stále pohybuje jako na bouřlivém oceánu. Nesnesu pohled ani na jedno sousto. Ale ten talíř bych asi mohla vyndat...

"Ty teda vypadáš!" nadhodí Ethan, který na mě čekal před domem.

"Vůbec na mě nemluv," procedím mezi zuby. 

"Ale prosím tě, přestaň z toho být tak nervózní, vždyť jsou to malé děti."

"Ano, ale plné očekávání, že se z nich stanou nadaní herci a to všechno," rozhodím rukama. "A já přitom vůbec netuším, co s nimi budu dělat!"

"Tak především se s nimi asi seznámíš, ne? Zahrajete si nějaké hry a půjdete domů," protočí oči Ethan.

"Jo, jenže jaký hry?" 

"Tak třeba poker..."

"Ethane!"

"No jo, tak s nimi zkus nějaké živé obrazy."

"Živé obrazy?"

"To je jednoduchý, prostě-"

"TY!" Trhaně se oba otočíme. Na Ethana míří prstem očividně hodně moc rozzuřený chlap. Ethan něco zakleje a pak se tryskem rozběhne pryč a já úprkem za ním. "Vrať se, ty kriminálníku! Jen počkej, já si na tebe...!"

Zbytek už neslyšíme, protože Ethan ostře zabočí mezi postranní uličky, já samozřejmě za ním, i když mě už píchá v boku, běžíme celou cestu až do školy. Jakmile se k ní dostaneme, zpomalí a já se vyčerpaně a naprosto zadýchaná svezu na nejbližší lavičku. Do zvonění díky tomuhle úprku máme spoustu času.

"Co...to mělo...znamenat?" vysoukám se ze sebe s přerývanými nádechy.

"Asi nejsi moc zvyklá běhat, co?" ušklíbne se.

"Proč na tebe...křičel...že jsi...kriminálník?" Bolest po námaze trochu polevuje.

"No," zardí se nepatrně, "Tak trochu jsem mu něco ukradl..."

"Ethane!" zhrozím se.

"Neboj, nebylo to nic extra cenného. Ale asi mě viděly kamery," poznamenal.

"Kruci, Ethane, tak mu to vrať! Jak můžeš takhle riskovat?"

"Protože mě to baví, jasný? A co je tobě vlastně do toho?" oboří se na mě. Ta náhlá změna jeho tónu mě vyvede z míry.

"Jsem tvoje kamarádka. Nechci, abys měl průšvih," zamračím se.

"Těch já mám ale spoustu. Dokonce jsem dneska zase po škole."

"Cože, proč?"

"Proto. Nemám důvod ti nic říkat. Ty mi taky nikdy nic neřekneš," odsekne. Přesně vím, na co naráží.

"Já ale...Ty to nechápeš, Ethane, je to hrozně složitý a...mně se o tom špatně mluví," bráním se. 

"To je mi jasný, když se radši chodíš svěřovat psychologovi," obviní mě. Teď mi teprve stoupne horkost do hlavy.

"Ty mě jako sleduješ?!"

"Ne, to byla náhoda, ale...zaskočilo mě to. Co máš za problém, Emo?"

"Co máš za problém ty?" vyskočím. "Co o mně ještě víš?" Uhne očima. "Ethane?!"

"Přečetl jsem si kousek z tvého sešitu," přešlápne. Spadne mi brada. "Ale vážně jenom kousek, hned jsem ti ho vrátil," dodá.