Slovo od slova

O čtyři dny později

"Promiňte, slečno, ale budeme zavírat," zaševelí nesměle mladá číšnice a vytrhne mě tak ze soustavného přemýšlení. 

Je sobota večer a já opět sedím v té samé útulné kavárně na rohu uličky. Rozhodla jsem se tu vybudovat své vlastní útočiště, kde budu moct nerušeně psát. Před čtyřmi dny jsem se zhroutila ke stolku u čelního okna a po dlouhé době otevřela svůj sešit s příběhy. Dostala jsem ho od rodičů ke svým osmým narozeninám. Máma mi tehdy poradila, abych do něj psala všechno, co mě napadne, a tvořila si tak vlastní svět. Smála se, že pokud to nebudu dělat dostatečně často, brzy mi z toho přívalů nápadů praskne hlava. Poslechla jsem ji, stejně jako jsem teď poslechla paní Cairwrightovou. S tím rozdílem, že příběh, na kterém momentálně pracuju, mi víc pomáhá utřídit myšlenky a vyjádřit city, které nejsem schopná nahlas popsat. Každou emoci nebo náladu jsem si představila jako charakteristickou postavu a proplétám jejich cesty zrovna tak, jak se mi právě proplétají v hlavě, a současně se snažím, aby se jednotlivé charaktery rozvíjely. Myslím, že tím určitým způsobem hledám řešení svých problémů. A k mému překvapení mi to pomáhá. Možná za to paní Cairwrightové koupím nějakou čokoládu.

Cvaknu propiskou a schovám sešit do batohu.

"Omlouvám se, zapomněla jsem na čas," vstávám od stolu.

"Nic se neděje, jsme rádi, že se vám naše kavárna líbí," usměje se na oplátku číšnice, zatímco stírá drobky ze stolů. Rozloučím se s ní a vyběhnu ven. 

Prší. Čehož jsem si samozřejmě mohla všimnout už dřív, kdybych za celou dobu alespoň jednou zvedla hlavu od svého sešitu. Zakleju, protože u sebe nemám žádný deštník. Musí mi stačit kapuce. Jakmile však doběhnu celá zmáčená domů, zakleju ještě jednou a pěkně od srdce. Úplně jsem zapomněla nakoupit. Stejně jako včera a předevčírem, jenže teď už v ledničce vážně nic není, takže se budu muset vrátit do města, no skvělé! Na zlomek vteřiny mě přepadne obrovská zlost na otce, který stále zírá na ty samé fotografie a odmítá jakoukoliv komunikaci se světem. Vztekle se otočím a prásknu dveřmi. 

Usouženě a naprosto promočená zahučím do nejbližšího otevřeného obchodu a hodím do košíku pár věcí, které mi přijdou pod ruku. Před kasou ale ještě zkontroluju ceny. Poslední dobou jsem v nich možná příliš důsledná, ale to jen proto, že netuším, kdy táta bude opět dostávat svůj příjem, takže peníze na jídlo a další výdaje vychází z mých úspor. Pan Stewart mi sice nabídl, že mi půjčí určitý obnos, ale to jsem odmítla. Už tak pro nás udělal dost a já mu rozhodně nechci nic dlužit. 

"Možná bych si měla najít nějakou brigádu... I kdyby na to měl padnout všechen můj volný čas," prohodím do větru.

 Opět se brouzdám kalužemi domů.

"Emo!"

Zmateně se otočím. Mává na mě někdo v ostře žluté pláštěnce. Přes hustý déšť však nemůžu pořádně zaostřit.

"Ehm..."

"To jsem já, Maddie," zasměje se. Obrátím oči v sloup. Nemám zrovna sto chutí s ní hodit řeč. Ale mává na mě tak naléhavě, že jen tiše zavrčím a přijdu k ní blíž. Všimnu si, že v ruce drží  nános potisknutých papírů. 

"Maddie, co ty tady?" snažím se znít mile. Ve skutečnosti ji proklínám za to, jak mě a Ethana bezdůvodně onehdy práskla.

"Rozvěšuju letáky pro paní Cairwrightovou!" zapiští, jako kdyby jí to dělalo radost ze života. Ta holka je vážně...divná.

"A co paní Cairwrightová potřebuje?" optám se, protože mě to přece jen trošku zajímá.

"Ona vlastně nic. To spíš dramatický kroužek pro děti, který vede naše škola, protože město jej nechce dotovat. Ten kroužek učil jeden z našich starých učitelů, jenže ten se zničehonic rozhodl podat výpověď, takže děti teď nemají nikoho, kdo by je vedl," uzavře vysvětlování. Nepřestane se přitom usmívat.

"Ach tak, to je mi líto. A proč se toho kroužku teda neujme paní Cairwrightová, když jim chce tolik pomoct?" namítnu.

"Protože na to nemá tolik času a prostoru. Učí několik volitelných předmětů navíc nebo rovnou doučuje. A kroužek navštěvuje i její vnuk, takže už kvůli němu se snaží sehnat náhradu. A já si myslím, že by děti stejně byly radši, kdyby je učil někdo mladší, rozumíš? Takže jí pomáhám najít nějakého vhodného adepta."

"A co když se žádný nenajde?"

"Pak se bude muset dramatický kroužek rozpustit," připustí.

"To snad ne. On se určitě někdo najde. Třeba nějaký student, když někdo mladý..." zasměju se, ale Maddie se můj nápad očividně zamlouvá.

"To by ale šlo! Jenže ten někdo by měl něco o hraní vědět a taky to umět s dětmi...O nikom takovým mezi studenty nevím..."

"Tak se poptej, zkušenosti s dětmi má přece skoro každý. Já jsem třeba minulý rok hlídala dvojčata naší sousedky, když měla být sama doma. Kromě toho je spousta lidí s mladšími sourozenci," pokrčím rameny. Maddie mě chvíli propichuje zkoumavým pohledem.

"To je skvělé! Děkuju ti," rozzáří se a vrazí mi do ruky leták. "Vem si jeden, já jich mám ještě kupu."

"Eh, díky...No nic, tak já už půjdu. Nechci skončit promrzlá na kost. Držím palce, aby se někdo sehnal," zkroutím rty v úsměv a otočím se směrem domů. Stále na sobě cítím její pohled, takže zrychlím krok a už se neotáčím.

Doma ze sebe shodím mokré oblečení, navleču si župan a udělám si horký čaj. Udělám ještě jeden pro tátu. Na tácek mu přidám i chléb s marmeládou, jelikož si nejsem jistá, jestli táta za celý den něco snědl. Už i tak zhubl asi šest kilo. Na druhou stranu jsem zjistila, jak do něj alespoň něco dostat, a to v podstatě citovým vydíráním typu: "Vždyť víš, jak nám máma vždycky servírovala (doplnit druh potraviny)..." Nevím , jak jinak s ním mluvit. Tohle je zatím jediný osvědčený způsob, ale ani ten ho z postele ještě nevytáhl.

Na mobilu mi blikne další SMS od Ethana. Pořád se mi snaží dovolat, jenže já mu nikdy nedokážu odpovědět. Jediné, čím jsem si jistá, je, že až příště uvidím Logana, tak ho zkopu sama. Vůbec nevím, co Ethanovi řeknu, až se s ním ve škole setkám. Téma s mámou se mi vážně nechce vytahovat, když už jsem ho pohřbila tak hluboko v sobě.

Na kuchyňské lince zadrnčí telefon.

"Ethane, jestli jsi to ty, tak fakt nemám náladu-"

"Dobrý večer, to je omyl, tady doktorka Harperová. Dovolala jsem se správně k Holsovým?" ozve se příjemný ženský hlas.

"Dobrý...dobrý večer, já se omlouvám, myslela jsem si...no, to je jedno. Ano, u telefonu Ema Holsová," pletu páté přes deváté, vyvedená z míry.

"Těší mě, Emo. Volám, protože mě kontaktoval jistý pan Stewart..."

"Ano?"

"A ten mě poprosil, abych si s vámi domluvila sezení..."

"Promiňte, se mnou?" odpovím opatrně.

"Mám napsáno Ema Holsová a Henry Hols, pokud čtu dobře. Nemám u sebe moc podrobností, ale nerada bych to řešila po telefonu, je možnost se setkat nejlépe s vámi oběma v mé ordinaci třeba v pondělí ve tři?"

"Já...ehm...no, asi ano," zakoktám.

"Výborně, já vám nadiktuji přesnou adresu, abyste trefili..."

O deset minut později ležím v posteli a pokouším se si znovu srovnat myšlenky a udělat si systém ve věcech, které budu nucena vyřešit. 

Povzdychnu si a vytáhnu sešit. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ahoj, děkuju moc těm, kteří čtou můj příběh, a také, že jste pro něj hlasovali. I kdyby to měl číst jen jeden člověk stále dokola, byla bych mu nesmírně vděčná. Hrozně ráda píšu s pocitem, že si to někdo přečte, protože najednou jako kdyby to psaní pro mě mělo větší smysl. Vím, že nejsem kdovíjaká spisovatelka, rozhodně má Slovo od slova své mouchy a spoustě ostatním příběhům nesahá ani po špičky, ale to mě nijak neodrazuje. :D :)

Takže ještě jednou moc děkuju :)))