Slovo od slova

Po dobré minutě

Hodnou chvíli mi trvá, než sama sebe přesvědčím, abych otevřela ty hloupé dveře. Úplně obyčejně otevřela obyčejné, hloupé dveře. Jak je možné, že je to tak těžké?! nadávám v duchu. Stačí přece, když jednoduše vyjdu ven, praštím ho a zase se můžu vrátit a dělat, že se nic nestalo. Ano, to udělám. Přece to nebudu já, kdo se před ním bude schovávat!

Zhluboka se nadechnu a skoro jako zkušený boxer si protáhnu prsty na rukou, připravená ho udeřit. Nejlépe do nosu. Najednou plná odhodlání rozrazím dveře a vyjdu ven.

Opravdu tam postává. Záplava jeho slaměných vlasů je jen těžko přehlédnutelná a tmavě modrý svetr, pro něj tak typický, jakbysmet. Na vteřinu mám chuť ho z něj servat a před jeho očima jej rozcupovat na kousíčky. Propaluju ho pohledem jako rozzuřený býk, ale ten zmetek si mě ani nevšimne, neboť má stále skloněnou hlavu a něco usilovně mačká do telefonu. Nehodlám být ovšem z nás dvou první, kdo promluví. Ne, to v žádném případě. Proto popadnu první kamínek, který se mi dostane pod ruku a mrštím jím tak silně, že kdyby nezavadil o jeho hlavu, jistojistě by přeletěl až na druhou stranu silnice.

A v tu chvíli Ethan Bendler konečně odlepí zrak od svého mobilu.

„Au! Co to k čertu- Emo?" vydechne překvapeně a spočine očima na mě. Musím se tvářit opravdu hrůzostrašně, neboť jeho tvář maličko zezelená a rty se zkřiví ve špatnou napodobeninu bezstarostného úsměvu. Místo odpovědi zlostně zafuním a přidupu rovnou k němu. Dávám si ale záležet, abych se nedostala do jeho těsné blízkosti, což on nejspíš taky, neboť poplašeně ucouvne a zvedne před sebe obě ruce v obranném gestu. „Prosím tě, já ti to všechno vysvětlím, jenom mě nebij!" vychrlí.

„To si teda piš, že tě zbiju, ty jeden zatracenej, proradnej...!" vyprsknu a snažím se vymyslet tu nejhorší nadávku, jaká vůbec existuje. Žádná však nevystihuje dostatečně dobře, jak moc jsem v tuhle chvíli naštvaná. Nakonec ho počastuju slovem, které jsem v životě nevyslovila nahlas, jelikož by mi rodiče okamžitě dali domácí vězení. Potěšeně se ovšem ušklíbnu, když Ethan překvapeně vykulí oči a maličko pootevře pusu.

„Emo!" hlesne ublíženě, jako by si snad něco takového nezasloužil. Vystrčím bradu a založím si ruce na hrudi. Zaslouží. Zaslouží si všechny nadávky světa, mizera! „Poslyš," začne opatrně, „já-já vím, že jsem to...nezvládl, ale-"

„Nezvládl?! Ty že jsi to nezvládl?! Ne, milý Ethane, ty jsi to pěkně podělal!" rozohním se. „Dokážeš si vůbec představit, jak mi bylo, když jsem stála na tom zatraceným letišti a ty nikde?! Myslela jsem, že se samou nervozitou zblázním! A až těsně před odletem, kdy se konečně uráčíš mi zavolat-"

„Dřív to nešlo, já jsem totiž-" brání se Ethan, ale já na něj neberu ohledy.

„-se dozvím že vlastně vůbec nepřijedeš!"

„To jsem neřekl, řekl jsem, že-"

„Napadlo tě vůbec, jak strašně mi bylo, když jsem všem těm malým dětem, které na tebe čekaly, musela sdělit, že jejich milovaný Ethan - jejich vtipálek a dokonalý učitel Ethan- nepřijede?! Claire s Gabrielou se mnou nemluví, protože si myslí, že je to moje vina!" zavřeštím, až mi hlas přeskočí o oktávu výš. Všimnu si, že Ethanovi nad tím lehce zacukají koutky, a to mě rozzuří ještě víc. „Nebýt Liv-"

„Koho?"

„Naší delegátky, mizero!" obořím se na něj. „Nebýt Liv, tak jsem tu docela ztracená! Vůbec jsem tu nechtěla být, abys věděl! Na žádnou pitomou soutěž jsem neměla ani pomyšlení, když mi doma v posteli leží otec, který se víc podobá mumii obalené máminými fotkami než normálnímu živoucímu člověku! Ale tys mě přemluvil, ať to zkusím, že to zvládneme. Spolu! A pak si laskavě nepřijedeš!" zasupím.