Slovo od slova

Vzápětí

Stojím jako přikovaná. Moje svaly jako by ochably a nutily mě stát s pusou mírně pootevřenou a s rukou stále na klice.

„Tati?"

Můj hlas zní podivně ochraptěle a cize, jako by mi nepatřil. Chci udělat krok vpřed, ale nejsem toho schopná. Nejsem schopná vůbec ničeho, jenom zírat na muže v tmavém obleku a přemýšlet, zda netrpím halucinacemi. To přece není možné, přesvědčuje mě hlásek v hlavě, to není tvůj táta, tvůj táta leží nahoře v ložnici a utápí se v smutku, pamatuješ?

Bezděčně protočím oči ke stropu.

„Emo..."

Jakmile uslyším své jméno, dostanu husí kůži. Ten hlas...on je to snad vážně...

„Emo, holčičko!" Muž se ke mně rozběhne a já na vteřinu strnu hrůzou. V tu chvíli mám sto chutí se otočit a utíkat pryč, ale nemůžu. Místo toho jako omámená za sebou zabouchnu a konečně udělám krok vpřed. A přesně ten krok způsobí, že se přede mnou otec zastaví, jako by nás dělila neviditelná stěna, a dívá se na mě stejně zkoumavě a nevěřícně jako já na něj.

Podívám se mu do očí a užasle shledám, že mají stejnou pomněnkovou barvu jako ty mé. Několikrát zamrkám. Není ale pochyb, že přede mnou skutečně stojí můj táta. Jeho široká ramena a vypjatou hruď bych poznala na sto mil daleko. Jen jeho tvář...Tolik jsem si zvykla na obrovské kruhy pod očima, neoholené strniště a bezradný, zoufalý výraz, který čišel z každé částečky jeho těla, že mi přijde skoro až nepřirozená jeho hladce oholená tvář, pečlivě učesané vlasy a kruhy pod očima tak malé, že jsou sotva postřehnutelné.

„Tati, ty..." zajíknu se uprostřed věty. Nemám nejmenší ponětí, co bych měla říct. V hlavě mi víří miliony myšlenek.

Táta sebou podivně trhne, jako by mě chtěl obejmout, ale včas se stihl zarazit. Do obličeje se mu při tom vloudí směsice nepřehlédnutelné úlevy, že jsem doma, a radosti, že mě vidí. Že mě skutečně, doopravdy a opravdu mě vidí.

V mžiku přestanu myslet na cokoliv kolem a vpadnu mu do náruče. Jeho paže si mě okamžitě přivinou k sobě a mě obklopí vůně jeho oblíbené kolínské. Nasávám ji do nosu, jako by mi měla nahradit kyslík, a do očí se mi nahrnou slzy. „Tati, t-ty jsi zpátky," vzlyknu mu do rukávu a jsem odhodlaná ho už nikdy nepustit. Najednou se cítím zase jako malá holka, kterou nemusí nic trápit, protože všechny její starosti za ni vyřeší její tatínek.

„Já jsem tu byl přece vždycky, Emo," konejší mě nejistě a pocuchá mi vlasy, jako to dělával, když jsem byla menší. „Ale kde jsi byla ty?" odtáhne se ode mě nečekaně a ve tváři se mu zračí starostlivý výraz.

„Jak, kde jsem byla já?" nechápavě mu oplatím pohled. Radost z toho, že ho konečně vidím při smyslech, mě začíná zprudka opouštět. Rukávem si osuším slzy a potom se na něj zamračím. „Kdy sis vůbec všiml, že jsem pryč?" tážu se ho zostra, což ho mírně zaskočí, přesto mi však pohotově odpoví.

„Hned ten den, kdy jsi odešla. Něco jsi mi říkala," tvář se mu zkřiví, jak se usilovně snaží si vzpomenout, „Bylo to zvláštní. A pak ses dlouho nevracela. Když jsem pak vstal, abych tě šel hledat, zjistil jsem, že ve tvém pokoji chybí několik věcí, zkoušel jsem ti volat, jenže jsi byla celou dobu nedostupná, a pak jsem ještě ke všemu zjistil, že mi chybí kreditní karta," dodá rázem přísně a mě náhle polije nevýslovná horkost. Peněženka v kapse mě při tom začne pálit. „Tak jsem se rozhodl, že zajdu na policii, ale ve dveřích jsem se najednou srazil s jakousi neznámou ženou, která na mě koukala jako na přízrak-"