Slovo od slova

Ráno

Probudím se s naprostou jistotou, že nastal konec světa. Tím by se totiž vysvětlovalo, proč se podlaha pode mnou točí a stěny se s dunivým rámusem kácejí. Okna se tříští a malé kousky skla se mi zabodávají do mozku a způsobují tak nesnesitelnou bolest. Zem se chvěje tak, že se mi dělá zle od žaludku. Zkouším se posadit, ale během noci se moje končetiny proměnily v kusy olova. Bezmocně tedy klesnu zpět do náruče postele a rozhodnu se bolest přijmout, než proti ní bojovat.

Netuším, jak dlouho jsem jen ležela a pozorovala, jak se svět točí, ani kdy se točit přestal. Ale vím, kdo jej zastavil.

„Emo, žiješ?" Liv. Ta svět zastavila. Protože ona je toho schopná. Na rozdíl ode mě. „Co si to mumláš, ty jsi ještě opilá?" vyděsí se a její oči se rozšíří. Tedy alespoň myslím, vidím ji pořád trochu rozmazaně. „To je průšvih!" chytne se za hlavu a následně se mnou silně zatřese, čímž uvede celý svět zase do pohybu a můj žaludek se div neobrátí vzhůru nohama. „Ježiši, vždyť to bylo jen blbý víno! To není možný!"

„L-Liv, přestaň!" vykroutím se z jejího sevření, ačkoliv mě to stojí značné úsilí, „Já nejsem opilá!" prohlásím s naprostou sebejistotou v hlase a moje oči konečně zaostří na blondýnku přede mnou. „Jenom trochu malátná," zamumlám s námahou a znovu přivírám víčka. Jenže Olivia ze mě rozhodně strhne peřinu a přísně mě sjede pohledem.

„Víš, jak si mě vylekala? Kdyby se ti něco stalo a vyšlo na povrch, že ses tu včera ztřískala pod mým dohledem, tak jdu nejspíš sedět."

Provinile sleduju, jak si mne spánky a kroutí hlavou. „Promiň," pípnu.

Znovu mě propálí očima. „Prosím tě, proč se omlouváš?" vydechne, ale pak se zarazí a zvedne ruce, „Ne, nic. To já jenom...dneska se mnou nebude moc řeč, taky se na mně to víno podepsalo," zakření se, ale pak tvář stáhne do úšklebku a opět se chytne za hlavu, „Ale o mě nejde, nemám kocovinu poprvé. Jak jsi na tom ty?"

„Dobrý," odvětím s mírným pokrčením ramen.

„Dobrý? Jsi si jistá?" Liv pobaveně zazáří oči.

„Po psychické stránce dobrý," osvětlím, „Po fyzické je to horší."

Olivia se zasměje a zkontroluje čas. „No, máš zhruba hodinu na to, dát se do pořádku."

„A co pak?" zeptám se bez jakékoliv známky nervozity. Tahle část mé osobnosti je totiž ještě otupělá po včerejší noci.

„Pak sjedeme autobusem k divadlu. Což mi připomíná," odmlčí se a vytáhne něco z kabelky, co po mně vzápětí hodí, „tohle je je pro tebe. Nos to na krku, aby tě vůbec pustili dovnitř."

Se zájmem si prohlédnu visačku se svým jménem, fotografií, kterou jsem jim musela několik měsíců zpátky poslat mailem, a označením jako účastník Act Skill Free competition. Bezva. A je to tady.

Najednou ve mně silně hrkne. „Moment, my už dneska hrajeme?" zhrozím se a okamžitě se začnu hrabat z postele, při čemž ignoruju pulzující bolest ve spáncích a houpavý žaludek.

„V klidu, vy ne. Na vás přijde řada až zítra," pokusí se mě uklidnit Liv.

„Zítra?!" zavřeštím a Liv zkřiví obličej.

„Nemusela bys tak nahlas," zamručí mimoděk.

„My hrajeme už zítra?!" zopakuju a udělá se mi nevolno. S požitkem alkoholu to však nemá nic společného. Nyní jsem plně při smyslech.

„Copak jsi včera vůbec neposlouchala, co říkali na ceremoniálu?" podiví se Liv a potřese hlavou nad mou stálou nevědomostí.

„Ne, až moc jsem se musela soustředit na ty lidi kolem, co se na nás tak šklebili," odseknu. Bez rozmyslů si při tom začnu namátkou vytahovat ze skříně oblečení.