Slovo od slova

Ve zbytku dne

Jdu pomalu a vychutnávám si každý krok, jako by měl být můj poslední. Pod nohama mi vesele křupe sníh a zebou mě špičky prstů, ačkoliv je mám pečlivě zakryté rukavicemi. Ale já chlad nevnímám. Na prsou se mi totiž rozlévá hřejivý pocit jakéhosi vnitřního klidu, jako by se všechno ve mně začalo pomalu ustalovat. Rozhovor s Loganem a také ta výborná horká čokoláda mi zázračně dodaly energii, kvůli které se mi zdá, že mě nemůže nic rozhodit.

Kromě tátova auta zaparkovaného před naším domem.

Na čele mi vyskočí nechápavá vráska. Podívám se na hodinky. Je teprve pozdní odpoledne, a táta se za poslední dva týdny vracel z práce až pozdě večer, kdy jen mrskl tašku na pohovku a šel rovnou spát. Co dělá doma tak brzy?

Náhle mě ochromí strach, že dostal výpověď. To se mohlo stát. Nechodil do práce takovou dobu, třeba si to pan Stewart rozmyslel a našel si někoho lepšího, někoho, u koho nehrozí, že se zčistajasna sesype.

Okamžitě zrychlím krok a málem rozrazím dveře dokořán. Napůl očekávám, že bude táta zase ležet u sebe v ložnici, takže bez rozmýšlení zamířím ke schodišti, aniž bych si všímala jeho překvapené tváře na pohovce.

„Emo!" křikne na mě a já se zarazím na půli cesty. Zmateně se k němu otočím a chvíli mi trvá, než si utřídím myšlenky v hlavě. Táta lehce přimhouří oči. Pomalu vstane. Místo saka na sobě má jen tmavé džíny a bílé tričko. „To je dost, že jsi doma, myslel jsem, že ti škola končí v poledne. Čekám tu na tebe skoro dvě hodiny," zachmuří se. Musím se tvářit absolutně vykolejeně, protože si mě změří zkoumavým pohledem a zeptá se: „Stalo se něco?"

„Co-ne!" vyjeknu, až táta nadskočí. Chytím se za pusu. Nejraději bych si nafackovala. Proč se pořád chovám tak divně? „Jen mě překvapilo, že už jsi doma. Myslela jsem, že budeš ještě v práci," vysvětlím.

„Aha," oddechne si očividně táta. Nastane krátké ticho. Uvědomím si, že stále stojím s jednou nohou na schodu, a tak o krok ustoupím a nejistě si rukou prohrábnu vlasy. Tohle se od mého návratu z LA stává dost často. Když už spolu zavedeme řeč, brzy oběma dojdou slova a ve vzduchu se vznáší nevyslovené napětí. Podívám se na tátu, který těká očima mezi jednotlivými kusy nábytku a mnou, aniž by se jedinkrát pohnul. Jednu chvíli jsem si jistá, že oba myslíme na totéž; jestli tohle nepříjemné dusno mezi námi vůbec někdy zmizí.

„Vzal jsem si na dnešní odpoledne volno," ozve se konečně táta, „Proto jsem doma tak brzy," dodá celkem zbytečně. Chápavě přikývnu. Nejspíš už musí být utahaný, když je v jednom kuse v kanceláři nebo zasedací místnosti. „Víš, napadlo mě, že je načase, abychom si my dva promluvili. Co říkáš?" navrhne a mě zprvu překvapí, že dnes odjel z práce dřív kvůli mně.

„Promluvili? O čem?" zpozorním. Táta se ale shovívavě usměje.

„No, tak nějak...o všem. Celý půl rok jsem tě zanedbával, chci vědět všechno, co se za tu dobu událo, a rozumím, že jsi na mě stále naštvaná, koneckonců máš na to plné právo, ale byl bych rád, kdybychom to aspoň zkusili. Prosím." Nerozhodně postávám na svém místě a zdráhám se s odpovědí. Z tátova hlasu čiší zoufalá naléhavost, tichá prosba. „Napadlo mě, že bychom mohli jet někam na večeři. Cestou do práce jsem zahlédl docela pěknou restauraci."

Nejistě zvažuju jeho nabídku. Vím, že se táta strašně snaží, aby to mezi námi zase fungovalo, vidím to na něm, slyším to v jeho hlase. Dokonce bych si troufla říct, že na to myslí mnohem víc než na mámu. Ale přesto jsem stále poněkud zdrženlivá. Možná je to tím, že už jsem si za tu dobu jednoduše zvykla postarat se sama o sebe a nespoléhat se na vlastního otce. Nebyl tu pro mě příliš dlouho.