Slovo od slova

Asi po třiceti vteřinách

"Ethane?! Co tady děláš?" neskrývám překvapení.

"Taky tě zase rád vidím," a dramaticky dodá: "Emo."

"Jak- zatraceně...!?" prskám.

Zasměje se a prohrábne si vlasy. "Novou holku nikdy není těžké dohledat, pamatuj si to!"

Založím si ruce v bok. "Ty mě jako sleduješ?"

"Ne, chodím sem do školy. Je to snad proti zákonům?" zakoulí oříškovýma očima.

"Asi jako jedna z mála tvých aktivit ne," odseknu. Se zadostiučiněním pozoruju, jak na vteřinu uraženě semkne rty k sobě. "Teď, jestli dovolíš, Maddie mě tu provází, takže...Maddie?" Zmateně zamrkám. Kam ta holka zmizela? Jsem si skoro jistá, že tu ještě před chvílí stála. Skvělé, vzdychnu. 

"Ale to je nemilý! Tebe doprovázela Medomedka?" zachechtá se.

"Medomedka?" pozdvihnu obočí.

"Tak jí tu všichni říkají. Občas se chová trochu divně." Přistoupí blíž ke mě. "Asi si myslela, že tě nechává v dobrých rukou..."

"No jasně, jsem v pohodě, díky," odpálkuju ho. Zdárně zachovávám chladný výraz. "Na další hodinu trefím sama."

"To je dobře, zvlášť když je zítra," podotkne.

"Cože?"

"Je první den školy, Emo. Vyučování začíná až od zítřka, to snad víš, ne?" nakloní hlavu na stranu.

Tentokrát už zase zčervenám. "Pochopitelně, nejsem pitomá."

Vidím, že potlačuje smích. Zabouchnu skříňku a bez dalšího slova si prorazím cestu kolem něj směrem k východu. Beztak mám na starost důležitější věci. Například zajistit tátovi nějakou výmluvu, aby ho nevyrazili z práce dřív, než vůbec nastoupí.

"Dobře, fajn!" doběhne ke mně a postaví se mi do cesty. "Asi jsme to vzali ze špatnýho konce. Já jsem Ethan," podá mi ruku. Zaraženě mu oplatím stisk. "A ty jsi...?" pokračuje.

"Ema," pousměju se.

"Těší mě, Emo. Co tě přivedlo do Brooks?" zazubí se mile.

Nejistě přešlápnu. Nejspíš všechno, co řeknu, vyzní jako lež. V očích mu blýskne náznak pochopení, a tak rychle dodá: "Nebo nic, špatná otázka. Chtěl jsem se zeptat, jak se ti zatím líbí Brooks?" 

"Popravdě jsem z něj ještě moc neviděla," pokrčím rameny. Když nepočítám ten náš incident.

"Tak co kdybych tě s ním seznámil?" navrhne. "Naprosto legálně, samozřejmě!"

Neudržím se a vyprsknu smíchy. "No, tak dobře."

Potlačím bodnutí výčitek v žaludku, že bych měla jít zkontrolovat tátu, a vydám se za Ethanem. Usmívá se od ucha k uchu a celou cestu mi něco ukazuje a popisuje. Mám z toho kluka rozpolcené názory. Působí tak charizmaticky a chytře, ale na druhou stranu je tu pořád ta věc s tím autem. Nedokážu se zbavit dojmu, že takovou věc neprováděl poprvé. Vždycky jsem měla za to, že takoví lidi, kteří si klidně a beztrestně porušují pravidla, vypadají a chovají se jako kriminálníci, ale Ethan, dokonce i když se šperhákem pokoušel odemknout zámek, stále vypadal jako normální kluk, který dělá normální věci. Já nevím, nechápu to. Na druhou stranu se zdá, že je tu jediný, kdo je ochotný se tu se mnou přátelit. A nové přátele bych vážně uvítala.

Prošli jsme ulicí s restauracemi a roztomilými kavárnami. Ethan se nabídl, že nám oběma koupí nějaké kafe, abych prý zakusila, jak chutná pravý duch Brooks, a pak jsme s horkými kelímky došli až do nádherného parku, o který někdo musí doopravdy pečovat, protože trávník je dokonale zastřižený a všechny stromy, ač se zdají být rozházené úmyslně, se tyčí stejně daleko od sebe a mezi nimi stojí pár laviček. Na jednu z nich se oba vesele sesuneme. Na chvíli vznikne příjemné ticho přerušované občasným srkáním horké tekutiny.

"Tak, jak se ti líbí Brooks teď?" přeruší to ticho Ethan.

"Když jsme tudy projížděli autem, sledovala jsem všechny ty ulice z okýnka a říkala si, že tohle město je ráj. A ono asi vážně je," usměju se a vzápětí si spálím jazyk posledním hltem z kelímku. 

"A to jsi ani neviděla všechno! Máme tu skvělý kino, bazén a kousek za městem je taková vyvýšenina, odkud je vážně pěkný pohled na celé město. Kdybys chtěla, mohli bychom tam někdy zajít," rozzáří se. 

"To zní bezva, ale až někdy příště, už teď toho mám nad hlavu. Škola, doma..." zavrtím hlavou.

"Chápu, když budeš chtít s něčím pomoct, stačí říct, jasný?" šťouchne do mě. Neubráním se úsměvu.

"Díky, Ethane..."

"Od toho jsou přátelé, Emo," zazubí se. Jako by mi někdo pomohl s kupou zavazadel. Hned se cítím lehčeji. 

"Ty, jak že jsi vlastně zjistil, jak se jmenuju?" otážu se.

"Přišla jsi pozdě, co? Ředitel tvoje jméno hlásil do rozhlasu," vyprskl, "A já si řekl, že to nemůže být náhoda."

"No skvělý," vzdechnu. "Takže hned první den totální trapas, říkáš?"

"Prosím tě!" zasměje se. "Jaký trapas? Minulý rok jsem zahájil první hodinu tím, že jsem zablokoval dveře do třídy, aby se učitelka nemohla dostat dovnitř. Byl jsem týden po škole!"

"To není ani tak trapas jako troufalost, Ethane! Děláš tyhle věci často?" zajímám se.

"Občas. Nemůžu si pomoct," ušklíbne se. "Dokážu otevřít většinu zámků, aniž bych je jakkoliv poničil, a taky sebrat věc, aniž by si toho někdo všiml. To ale neznamená, že to dělám pořád. Jen příležitostně," dodá.

"I tak je to zlodějina," podotknu.

"Možná, ale nejsem kriminálník," namítne. "A teď mi řekni na oplátku něco o sobě ty."

"Co chceš slyšet?"

"Tak třeba co ráda děláš ty."

"Co ráda dělám já?"

"Tak jestli ráda vykrádáš hrobky nebo osedláváš jednorožce..."

"Haha, chápu. Ale...já nevím. Doma mě například hrozně bavilo psát."

"Psát? Jako nějaký příběhy?"

"Třeba. Prostě psát. Cokoliv mě zrovna napadlo."

"O čem píšeš teď?" 

"O ničem? Pero jsem vzala naposled do ruky před prázdninami. Poslední dobou nemám moc inspirace," pokrčím rameny.

"Tak třeba už zase budeš mít," usměje se. Úsměv mu smutně oplatím.

Útrpně zkontroluju čas a tiše zakleju. "Sakra, myslím, že budu muset jít." Vstanu z lavičky.

"Tak já tě doprovodím," nabídne se Ethan. Nijak mu to nerozmlouvám. Před domem se se mnou rozloučí a sám odejde.

Tátu najdu úplně stejně vyřízeného jako ráno. Ve stejné poloze v posteli. Snad jen ty fotky jsou rozházené trošku jinak. Dolehne na mě tíživá vlna smutku, když si uvědomím, že si ani nevšiml, že bych odešla a že ani teď nevnímá, jestli mu něco říkám nebo ne. A v ten samý moment ve mně hrkne, protože si vzpomenu na ranní rozhovor s panem Stewartem. Bleskově přiběhnu k telefonu a polije mě ledový pot, když zkouknu displej.

16 zameškaných hovorů od: Ronald Stewart

S těžkým polknutím zapnu přehrávání hlasových zpráv. Prvních 15 je v podobném znění.

"Henry, jsi tam? Tady Ronald. Děje se snad něco? Vážně potřebuju, abys mi konečně zavolal, chci s tebou mluvit kvůli tvé práci na nové pobočce. Ozvi se!"

A na závěr ta nejlepší, co snad mohla přijít:

"Henry, mám toho dost. Nebereš mi telefony, to není normální. Ráno jsem mluvil s tvojí dcerou a něco se mi na ní nezdálo. Jestli se do týdne neozveš, tak k vám přijedu osobně, abychom si mohli promluvit." 

Skvělý. Takže za týden se tu staví tátův šéf a až uvidí, v jakým je táta stavu, tak ho okamžitě vyrazí.

A bude to moje vina.