Osudové lásky

38.Část

-Pohled Míši-

Už nám zbývají poslední dva týdny do svatby. Většina věcí už je zařízena a já už se nemůžu dočkat. Na dnešek jsem domluvená s Niki, že si vyberem nějaké boty, ve kterých půjdeme.

Máme sraz v obchodě až za dvě hodinky, takže mám spoustu času. Rozhodla jsem se, že půjdu za Péťou. On sice stříhá video, ale když si sednu vedle něj, tak to snad vadit nebude... "Ahojky zlato," pozdravila jsem a potichu jsem se přisunula k němu. "Ahoj," řekl a na chvilku odvrátil pohled od počítače. "Nebude ti vadit, když si sednu k tobě??" zeptala jsem se. "To víš že nebude," řekl a usmál se. Chvíli jsem tedy u něj zůstala, ale pak jsem se šla převléct a trochu ze sebe udělat lidskou bytost.

Když už jsem byla hotová, tak jsem popadla kabelku, rozloučila jsem se s Péťou a vyrazila jsem pěšky k centru, protože to nemám zas tak daleko a ráda se projdu. Přece jenom jsem už celkem dlouho ani nebyla běhat. V poslední době toho bylo hodně, a to nejen zařizování ohledně té svatby...

Do uší jsem si dala sluchátka a hudbu jsem zapla celkem nahlas. Procházela jsem se nejdřív parkem, protože jsem měla ještě celkem dost času. Nějak jsem se zaposlouchala do hudby a vůbec jsem nevnímala hodiny. Aspoň do té doby, dokud mi Niki nezavolala. "Čau Míšo, tak kde seš?? Čekám tady na tebe už čtvrt hodiny a ty nikde," řekla mi do telefonu vyčítavým tónem. "Ježiš, promiň. Já jsem vyšla dřív, ale šla jsem se ještě projít a nějak jsem zapoměla hlídat čas... Chvilku vydrž, hned jsem tam," řekla jsem jí. "Oukej," odpověděla.

Opět jsem si nandala sluchátka a už vyrazila směr  centrum. Došla jsem až k přechodu, který vedl už přímo k obchodnímu domu. Rozhlédla jsem se a vykročila jsem na druhou stranu, jenže když jsem byla v polovině přechodu, tak se ze strany vyřítilo ve strašné rychlosti auto, které nestačilo zabrzdit a já už nestačila ani uskočit. V tu chvíli jsem cítila jen strašnou bolest a pak nic...  Jen tma a nic víc...

-Pohled Niki-

Na dnešní den jsem byla s Míšou domluvená, že vyřešíme několik drobností ohledně dvojité svatby, která se neuvěřitelně blížila. Naplánovaly jsme si, že projdeme obchoďák, porozhlédneme se po nějakých botách a zkrátka doladíme nějaké zbylé detaily.

Před obchoďákem jsem (jak jinak) stála už dvacet minut před čtvrtou, měla jsem tedy spoustu času, a tak jsem si ve Starbucks koupila aspoň kafe.

Když jsem ho zdolala, rozhodla jsem se zavolat Míše. Přecijen mě trochu rozčilovala ta její nedochvilnost. "Vydrž chvilku, už se blížím,"ozvalo se z druhého konce a já s úsměvem uložila telefon do kapsy. Po chvilce hledání jsem našla i koš, kam jsem vyhodila kelímek od kafe.

Než jsem stihla začít přemýšlet, co té Míše tak trvá, vytrhl mě z myšlenek výkřik nějaké ženy. Jakési auto dostalo smyk na vozovce, mírně se pootočilo a bylo slyšet skřípění brzd. Lidé, kteří procházeli, nebo jen stali na zastávce okamžitě vyběhli k místu, kde nepochybně došlo k nehodě.

V ruce jsem držela mobil, na kterém jsem vytočila 155 a oznámila místo nehody. "Má ta dívka nějaká zranění?" Ozvalo se na druhé straně. "Ehm... Netuším, ještě jsem se k ní nedostala, mířím tam..." zamumlala jsem a se zapnutým mobilem se drala k přechodu.

Hlouček šumějících lidí, který se utvořil uprostřed silnice mě znepokojoval. U zastávky stála starší žena a smutně celý výjev pozorovala. S každým dalším krokem přibýval stále větší pocit nejistoty. "Mám na drátě záchranku!" Vykřikla jsem do hloučku, který se rozestoupil, aby mi uvolnil místo. Ani nevím, jak jsem to dokázala, srdce jsem měla až v krku. Ale v krizových situacích prý člověk zvládne ledasco...