Osudové lásky

24. Část

-Pohled Niki-

Včera večer se už toho moc nestalo... Když jsme s pomocí Míši a Martina uklidili vilu do jakž tak přijatelného stavu, zamkli jsme a předali klíče Míše, která se nabídla, že je vrátí majiteli. Ani se nedivím, že celý večer byla taková apatická a obecně mimo. Nabídli jsme jí s Martinem, že ji doprovodíme domů, protože, přecejen, jsme všichni sousedi. Když zabouchla dveře paneláku, Martin jen zamyšleně zavrtěl hlavou. „Tohle není normální. Je mi jí líto, tímhle si to Ondřej fakt zkazil..." Jen jsem souhlasně kývla. „Měli bychom se mu pomstít..." řekla jsem jen tak. Byla to první věc, co mě napadla a taky jsem ji vypustila jen tak bezmyšlenkovitě, ale viděla jsem, jak se nad tím Martin úplně pozastavil. „Počkej, to není zas až tak špatnej nápad... Myslíš, že do toho půjde s náma?" Zeptal se zamyšleně. „Míša? Asi ne... Pochybuju o tom... Ona je dobrá duše..." (:D) Posadili jsme se na chvíli na lavičku a začali každý na svém mobilu hledat nějaký dobrý způsob pomsty. „Co napsat někam veřejně jeho telefonní číslo? ... To je asi trochu moc, ne?" Zeptala jsem se. Martin jen pokrčil rameny. „Do toho bych asi fakt nešel... I když by mu to patřilo..." Odpověděl se smíchem. Chvíli jsme ještě hledali, listovali, scrollovali a přemýšleli, když se Martin pozastavil nad nápadem na pomstu, který se mu objevil na displeji. „Propíchnout pneumatiky?" zeptala jsem se trochu překvapeně. „To je celkem starej trik..." Opět pokrčil rameny. „Je to celkem ideální." Odpověděl. „Co já vím, Ondřej na svoje auto nedá dopustit. Pokud se mu máme pomstít, myslím, že tohle ho aspoň trochu zničí..." (:D)

A tak jsme, o půl hodiny později stáli před panelákem, ve kterém Ondřej bydlí, a hledali jeho auto. Už nějakou chvíli byla tma, takže to dalo dost práce, ale nakonec se nám to podařilo. „A nemůžou nás za to nějak... Potrestat?" Zeptala jsem se, protože v tu chvíli na mě trochu padly obavy. „Na vězení to není... A navíc je to osobní msta." Odpověděl Martin s úsměvem.

Když se nám tak nějak podařilo odepsat Ondřejovo auto, nenapadlo nás nic jiného, než zavolat Míše a se vším se jí pochlubit. Vytočila jsem její číslo. „Ehm... Niki?" Ozvalo se po chvíli. „Ahoj Míšo!" Pozdravila jsem. „Víš, co bys řekla na pomstu Ondrovi? Patřilo by mu to a myslím, že je to ideální řešení za to, co udělal." Hořce se zasmála.

„Hele, já do toho nejdu... Nechci se mu pomstít..."

„Já si to myslela... Proto jsme se mu už pomstili... Za tebe!" Předala jsem telefon Martinovi, který vypadal, že chce Míše taky něco sdělit. „Propíchli jsme mu pneumatiky... Zítra nikam neodjede" oznámil do telefonu s úsměvem od ucha k uchu, že jsem měla co dělat, abych nevybuchla smíchy. „Vy jste se oba úplně zbláznili?" Zakřičela náhle Míša, že jsem málem ohluchla. „To jste se se mnou nemohli nejdřív domluvit?"

„Nesouhlasila bys..."

„Jasně že ne... Už jsem říkala, že se mu nechci mstít..."

„Ale notak... Míšo... Vždyť nás znáš... Já jsem tak trochu svině, která prostě musí všechno hned vyřešit... A Martin... Ten zas rychleji jedná, než myslí" (:D)

„Jo, hodíte se k sobě..." Odpověděla a zavěsila. „Ona to zavěsila..." Pípla jsem směrem k Martinovi. „Však ono jí jednou dojde, že jsme jí právě zachránili život..." Odpověděl Martin rádoby hrdinským tónem hlasu. Zasmála jsem se a objala ho. Tohle mi za ten měsíc, co jsem ho skoro ani neviděla, hrozně chybělo...

-Pohled Míši-

Po náročném dni jsem konečně dorazila domů. Řekla jsem si, že si dám vanu. Napustila jsem si teplou vodu a vlezla jsem si do vany a jen přemejšlela... Ano, samozřejmě jsem začala opět brečet. Tenhle den už po několikáté... Teď to musí vypadat, že jsem hrozná hysterka, ale já si prostě nemůžu pomoct. Ondru jsem opravdu milovala a když na to jen pomyslím, začnou mě štípat slzy v očích. Myslím, že to nějakou dobu potrvá, než se dám zase dokupy... Voda už začala bejt studená, tak jsem vylezla, osušila jsem se a oblékla se do pyžama, když v tom mi zazvonil mobil. Byla to Niki. "Niki?" řekla jsem váhavě do telefonu, když jsem to přijala. "Ahoj Míšo!" pozdravila mě víc než nadšeně, až jsem z toho začínala mít strach. "Víš, co bys řekla na pomstu Ondrovi? Patřilo by mu to a myslím, že je to ideální řešení za to, co udělal." řekla.. "Hele, já do toho nejdu... Nechci se mu mstít" řekla jsem "Já si to myslela... Proto jsme se mu už pomstili... Za tebe!" řekla Niki a já jsem začala rudnout vzteky... "Propíchli jsme mu pneumatiky... Zítra nikam neodjede" řekl Martin do telefonu... No já na ně rozhodně hrdá nebyla. Takhle jsem to nechtěla..."Vy jste se oba úplně zbláznili?" zakřičela jsem na ně celkem zoufale... "To jste se se mnou nemohli nejdřív domluvit?" zařvala jsem ještě jednou.. "Nesouhlasila bys..." řekli. "Jo, to bych teda nesouhlasila... Takhle jsem to opravdu nechtěla...Nechci se mu mstít." řekla jsem. Já se mu svým způsobem nemstila, ale první, kdo ho napadne, až to zjistí, budu já. "Ale notak Míšo... Vždyť nás znáš... Já jsem tak trochu svině, která prostě musí všechno hned vyřešit... A Martin... Ten zas rychleji jedná, než myslí" řekla Niki trochu vysmátě.. "Jo, dost se k sobě hodíte..." Vyplivla jsem do telefonu a zavěsila. Byla jsem hodně naštvaná... Zahodila jsem telefon na postel, na které jsem seděla. Dala jsem si hlavu do dlaní a začala opět brečet... Zvedla jsem se a došla jsem do kuchyně, kde jsem si z dolní skříňky vyndala Jacka Danielse otevřela jsem ho a začala jsem hltat tu (v tuhle chvíli) užasnou tekutinu, která mě tak krásně hřála v krku.. Po tom, co jsem vypila tak polovinu z lahve, jsem ji zavřela a položila na kuchyň. Bylo mi líp... Nejspíš proto, že mi v tuto chvíli bylo celkem jedno, co se děje a nebo co se stalo... Lehla jsem si rovnou na studené dlaždičky v kuchyni a tam jsem únavou usnula...

Lidi... Vy jste šílení! :D 1K reads? Hrozně moc vám děkujeme, to by nás snad ani nenapadlo, že něčeho takového dosáhneme... :) ještě jednou strašně děkujeme. Jste úžasní! :)