Osudové lásky

39. Část

-Pohled Niki-

Zasedli jsme ke stolku v kavárně, která byla poměrně blízko nemocnice. Objednali jsme si kávu  a Marťas se nadechl, aby sdělil Péťovi tu příšernou novinu. Ten ho ale předběhl.

"Co se stalo?" Ptal se s pohledem upřeným na mě. Nechtělo se mi, ale musela jsem mu vyprávět celý včerejší traumatický zážitek. Petr jen kýval hlavou s každým mým slovem stále více bledl. Pokud to tedy je možné.

 Usrkla jsem si své kávy a nenápadně - aspoň jsem doufala, že nenápadně - jsem šťouchla do Martina. "Petře, musíme s tebou o něčem moc důležitém mluvit," začal Martin. Petr kývl a významně se na nás podíval.  "Myslím... myslíme... domluvili jsme se s Nikol, že bychom měli zrušit svatbu. Bude to asi to nejlepší."

Petrův výraz plný očekávání se náhle změnil ve znechucený. "Svatba? Vy teď řešíte svatbu?" Vykřikl a prudce vstal od stolu. Část lidí se na nás otočila a šum kavárny zcela utichl. "Já se modlim, aby to vůbec přežila a vás zajímá jen zrušení svatby. Víte co? Klidně si ji udělejte. Po tomhle si nejsem jistý, jestli mám vůbec o nějakou dvojitou svatbu zájem!"

Vytáhl ze zadní kapsy kalhot stokorunu a hodil ji na stůl. Při odchodu dokonce práskl dveřmi.

Teď už na nás zírala celá kavárna. Připadala jsem si hrozně, nejradši bych se v tuhle chvíli asi propadla hanbou. "Tak tohle," vzdychl si Martin do hrobového ticha, "tohle jsme podělali."

-Pohled Petra-

Šel jsem s Niki a Martinem do té kavárny, protože mi potřebovali něco nejspíš důležitého říct. Posadili jsme se v kavárně a Martin s Niki nasadili vážné obličeje. "Co se stalo?" zeptal jsem se. Niki mi začala vyprávět, jak se to přesně včera stalo a já měl co dělat, abych se nerozbrečel.

Poté, co Niki domluvila, začal mluvit Martin. Když ale začal mluvit o svatbě, tak jsem to nevydržel a vyletěl jsem na ně. Sakra, Míša leží v kómatu, nikdo neví jestli to vůbec přežije a oni řeší svatbu?! Opravdu teď řeší svatbu? To není možný... Jak v tuhle chvíli můžou na něco takového vůbec myslet??

Sebral jsem se a prostě odešel. Samozřejmě jsem nezapomněl třísknout za sebou dveřmi. Pak jsem se vydal zpět za Míšou. Sedl jsem si opět vedle postele, kde ležela Míša a začal jsem jí vyprávět, co se odehrálo v kavárně. "Miluju tě, vrať se mi prosím," řekl jsem nakonec a už jsem jen mlčky sledoval.

-Pohled Míši-

Slyšela jsem ho. Celou dobu, co na mě mluvil. I minule. Všechno, co říkal, jsem slyšela. Hrozně mě trápilo, že on se trápí jen kvůli mně. Tak hrozně jsem si přála, abych mu aspoň mohla dát nějaké znamení, že jsem tady. Že jsem tu s ním a neopustila jsem ho. Ale nešlo to. Snažila jsem se, ale prostě to nešlo.

(Po 3 měsících)

-Pohled Petra-

Už tři měsíce každý den chodím do nemocnice za Míšou a mluvím na ni. Vždycky jí vyprávím, co se mi ten den stalo a doufám, že se co nejdříve probudí. Všichni, kdo mě v poslední době potkali, mi říkají, že vypadám jako tělo bez duše. A asi to tak i bude, bez ní to prostě nedávám. S Martinem a Niki jsem se od té hádky neviděl. Ani jsem je nechtěl vidět. Dokonce ani nevím, jestli od té doby za Míšou byli, ale asi ne. Nejspíš už jsou svoji a odjeli někam na líbánky.

Právě jsem dorazil do nemocnice za Míšou. Jen jsem mávl na recepční, která mě už za tu dobu, co tam chodím, znala, takže na mě s úsměvem mávla a já pokračoval dál. Došel jsem k Míše na pokoj a klasicky jsem si k ní sedl a vyprávěl jí, co se mi dnes přihodilo a taky jsem jí přinesl růži, jako každý den. Chytl jsem jí za ruku a zase jsem na ni jen koukal, když v tom mi přišlo, že mi Míša stisk opětovala. Řekl jsem si, že se mi to jen zdá, tak jsem to nějak neřešil. "Péťo?" zašeptala Míša a já nevěřil, že se opravdu probudila. "Míšo ty ses probudila!" křičel jsem a skákal u toho po pokoji. Rychle jsem šel zavolat doktora, který během chvilky přilítl a vyhodil mě z pokoje. Šel jsem tedy na chodbu a čekal. "Slečna Potůčková je v pořádku a hrozně nás prosila, ať jí zavoláme Peťulku, tak kdybyste byl tak hodný a šel za ní," uchechtl se doktor. "Velmi rád, děkuji Vám, doktore," řekl jsem a okamžitě jsem vyrazil za Míšou. "Ahoj lásko," řekla. "Ahoj miláčku," odpověděl jsem jí a dal jsem jí malou pusu. "Nemůžu tomu uvěřit... ani nevíš, jakou mám radost," řekl jsem. "Jak dolouho jsem byla mimo?" zeptala se Míša. "Tři měsíce, přesně," odpověděl jsem. "Lásko, jsem tak ráda, že jsem s tebou. Celou dobu jsem tě slyšela, jak si na mě mluvil a hrozně mě trápilo, že to nemůžu odpovědět," řekla. "Teď už je to dobrý," mumlal jsem. Zůstal jsem u ní co to nejdéle šlo. Celou dobu jsem si povídali a užívali si jeden druhého. Nakonec jsem musel napsat i Niki s Martinem, že se Míša probudila.

-Pohled Niki- 

Mobil zapípal a já k němu doběhla, abych se podívala, kdo mi píše. Měla jsem sice naspěch, abych stihla vše, co jsem potřebovala, ale i tak jsem mobil vzala ze stolu a podívala se, co se děje. Nečekala bych, že člověk, od kterého byla zpráva poslaná, se nám ještě někdy ozve. Psal totiž Petr. Od té hádky v kavárně jsme spolu nemluvili a ani jsem se mu nedivila - celé jsme to vzali za špatný konec, ale když jsme se mu jednou pokusili dovolat, otráveně hovor ukončil. „Martine, přišla mi esemeska, od Petra," zamumlala jsem s nervozitou v hlase. „Co píše?" Zeptal se zvědavě a vzhlédl od notebooku, na kterém dodělával nové video. „Že prý..." Otevřela jsem zprávu a zalapala po dechu. Do očí se mi nahrnulo několik slz radosti. Martin překvapeně vyskočil od notebooku. „Míša se probrala," zašeptala jsem. Rozzářily se mu oči a objal mě. „Díky bohu. Jedem," nařídil, zaklapl notebook a společně jsme vypadli z domu.

Cestou na autobus jsme každý koupili malý dáreček, bonboniéru a kytku, pak už jsme nasedli do autobusu a jeli směrem k nemocnici. „Nedokážeš si představit, jakou mám radost," zašeptala jsem, „že naše parta bude zase kompletní." Martinovi se svraštilo čelo a zamyšleně se na mě podíval. „Niki, nevím, jestli nás Petr bude chtít ještě někdy vidět." Polkla jsem. Nedokázala jsem si představit, že by naše přátelství skončilo. Vždy jsme byli taková super parta a teď...

Konečně jsme dorazili před vrátnici, kde nás milá paní přivítala kývnutím. Když jsme otevřeli dveře pokoje, přivítala nás Míša, se kterou jsme se na přivítání objali a padlo i pár slz radosti a dojetí. A pak... pak náš zrak spočinul na Petrovi. Ten seděl u postele a doslova nás propaloval pohledem. Teď vstal a zamířil přímo k Martinovi. „Tak ses tady konečně ukázal?" zeptal se poměrně agresivním tónem. Nepoznávala jsem ho. Ty tři měsíce stresu očividně udělaly své. „Prosím?" zeptal se nechápavě Martin a pozvedl obočí. „No ty a ta tvoje MANŽELKA. Určitě jste už svoji. Manželé Malí. Krásný pár, který před čtvrt rokem nedokázal myslet na nic jiného než na svatbu. A mezitím, co já tady brečel u své přítelkyně, si užívali bůhví kde, aniž by si vzpomněli na svoji nejlepší kamarádku!" Vypadal, jako by chtěl dát Martinovi co nejdřív pěstí. Takového jsem ho vážně neznala. A nechápala jsem ani to, že nás zbytečně obviňoval z něčeho, co ani nebyla pravda. Jakoby mi však Martin četl myšlenky, s ledovým klidem na něj pohlédl a řekl: „A jak si tím můžeš být tak jistý? Celé tři měsíce jsi nebyl schopnej s náma promluvit ani slovo. Chápu, že jsi na nás byl naštvaný, udělali jsme chybu, ale jak si vůbec můžeš dovolit něco takového vypustit..." Martinovi už taky pomalu docházela trpělivost a začal zvyšovat hlas, že jsem se do toho musela vložit já. „Chodili jsme sem každý den." Vydechla jsem a Petr se na mě překvapeně podíval. Střídal pohled z Martina na mě a nakonec se podíval i na Míšu. „Nechceš tady doufám tvrdit, že nám nevěříš?" zeptal se opatrně Martin a Petr se opět posadil na židli u postele. „Já..." odmlčel se a opět nejistě těkal pohledem po všech lidech v místnosti. A pak nás beze slova objal. „Už jsem se bála, že se do toho budu muset vložit," zasmála se Míša.

To odpoledne už probíhalo celkem klidně. Byli jsme rádi, že nemusíme nějak rušit naši partu - Petr se omluvil se slovy, že už byl za ty dlouhé týdny přecitlivělý, což jsme moc dobře chápali. Ale jedno nám bylo jasné - až Míšu pustí z nemocnice, uděláme nějakou pořádnou oslavu.