Osudové lásky

31. Část

-Pohled Niki-

Vyrazili jsme do nákupního centra a podařilo se nám sehnat nějaké dárečky, především pro Míšu s Péťou. Když jsme jakž tak něco nakoupili (Sice jsme moc netušili, co by jim udělalo radost, ale nakonec jsme něco sehnali :D), rozhodli jsme se, že si zajdeme ještě na jídlo. Chvíli jsme křižovali nákupním centrem a přemýšleli, kam zapadneme, abychom se najedli, když jsme se nakonec rozhodli pro starou dobrou pizzu. Protože pizzy zkrátka není nikdy dost (i když v poslední době jsme jí, pravda, měli celkem často) a všichni ji milujeme. Já si objednala sýrovou a Martin šunkovou. Když jsme se vraceli domů, procházeli jsme kolem obchodu s elektronikou, kde jsme viděli mnoho foťáků a kamer ve slevě. "Tak mě napadá..." Zamumlal Martin, "nechtěla bys taky zkusit, jaký to je být youtuberkou?" Pokrčila jsem rameny. Nad tím jsem popravdě ještě neuvažovala. "A nenatáčela jsem s tebou už?" Zeptala jsem se, protože nějaké vzpomínky na to, že kecám s Martinem do kamery, se mi vybavily. "Natočili jsme 7-sekundovou challenge, když u nás na Halloween byli Péťa s Míšou... Ale to jsem nakonec nevydal..." kývala jsem hlavou a přemýšlela nad tím ještě pár minut, než jsem se rozhodla, že zkusit natočit nějaké video můžu a uvidíme, jestli se to chytne... :D

-Pohled Míši-

Když jsem otevřela dveře, tak jsem jen překvapeně civěla. "Co tu děláš?" zeptala jsem se vytočeně, ale zároveň překvapeně usmívajícího se Ondřeje, který stál přede dveřma. Jak si vůbec může ještě dovolit se tu jen tak ukázat? "Přišel jsem tě pozdravit... No a taky se to pokusit dát mezi náma zase  dohromady..." řekl. "No tak to už jsi přišel poz.." chtěla jsem doříct, ale v tu chvíli se ozvaly kroky. "Zlato, kdo to je?" zeptal se Péťa a během chvilky stál za mnou... "Pozdě..." dořekla jsem. "Petře?" zeptal se naštvaně Ondřej. "Hele, kluci, klid." Pokusila jsem se je uklidnit, protože vypadali, že se za chvíli začnou rvát... "Péťo, běž do obejváku. A ty Ondro prosím odejdi... Nechci se s tebou už vidět." řekla jsem naštavě. "Ale Míš..." nedořekl protože jsem mu zavřela dveře před nosem. "Jak si může dovolit se tu po tom všem vůbec ještě ukázat?" řvala jsem a chodila jsem po bytě tam a zpátky. "Zlato, klid." snažil se mě uklidnit Péťa. "Máš pravdu, nemá smysl se jím zabejvat. Užijeme si krásný společný den." řekla jsem a dala jsem mu pusu. "Přesně tak." řekl Péťa. "Tak pojedem ke mě?" zeptal se Péťa. "Dobře, jen se dojdu převléct." řekla jsem. "No, rovnou si s sebou vem nějaký věci. Doufám, že nepočítáš s tim, že jedeš domů." řekl se smíchem Péťa. "No, tak dobře." řekla jsem. Zabalila jsem si do tašky pár oblečení a pár věcí a šla jsem za Péťou. "Tak můžem." Řekla jsem mu. "Dobře." řekl Péťa. Odešli jsem já jsem ještě zamkla a pak jsme šli k autu. Péťa nastartoval a vyjeli jsme. Netrvalo to moc dlouho a za chvíli jsme byli už na místě, kde Péťa bydlí. "Tak jdeme?" zeptal se Péťa... "Jasně" řekla jsem. Vlastně já jsem tu poprvé. Vždycky jsme zatim byli jen u mě. Vlezli jsme k Péťovi do bytu a hned přiběhl Pavel. "Ahoj, já jsem Pavel. Jinak ahoj, Petře." řekl se smíchem Pavel a podal mi ruku. "Ahoj. Já jsem Michaela, ale klidně mi říkej Míšo." řekla jsem. "Super" řekl stále se smíchem Pavel a pak se otočil a šel zpátky do bytu. "Tak pojď, zavedu tě ke mně do pokoje, aby sis tam mohla odložit věci." řekl Péťa. "Dobře, děkuju." řekla jsem. Péťa se rozhodl, že musí natočit video. Nejdřív mě zkoušel přemluvit, abych s ním natočila video, ale já jsem mu řekla, že se na to ještě moc necejtím. Opravdu nechci (zatím), aby mi chodily nenávistné zprávy. Ono teda za chvíli si nás asi někdo všimne s tím, že spolu chodíme, ale zatim to ještě nepřišlo.  Řekla jsem Péťovi, že s ním video někdy natočím, ale že zatím ještě ne. On to pochopil. "Hele, zlato, tak já tě nebudu rušit a pujdu nachvíli do obejváku a pustím si televizi, nevadí?" řekla jsem. "mně tu nevadíš. Ale jestli chceš, tak si ji běž pustit. Já to rychle natočím a pak za tebou příjdu." řekl Péťa. "Já vim, že ti tu nevadím, ale zbytečně bych tě rozptylovala." řekla jsem se smíchem a vyplázla jsem na něj jazyk. "No dobře, tak běž a já za tebou zachvíli příjdu." Šla jsem do obejváku a když jsem tam přišla, tak na gauči seděl Pavel a koukal na hokej v televizi. "Jé, ahoj. Kdo hraje?" zeptala jsem se. "No naši s Finama." Řekl. "Aha... Bude ti vadit, když budu chvíli koukat s tebou?" zeptala jsem se. "Jasně, že nebude, pojď" řekl a poklepal na místo vedle sebe. "Díky" řekla jsem a sedla jsem si vedle něj. "Koukáš ráda na hokej?" zeptal se. "Že se ptáš... Já miluju hokej!" řekla jsem. "Aha, tak to je úžasný. No, je vidět, že si Petr umí vybírat." řekl. "Goool!!!" zařvali jsme oba s Pavlem naráz a plácli jsme si, když naši dali gól. "No, máte štěstí, že už jsem dotočil a není to tam slyšet." řekl Péťa se smíchem, když přišel za náma do obejváku. "Vidím, že se úžasně bavíte. Takže vám asi nebude vadit, když to půjdu ještě sestříhat." řekl Péťa. "No, chybíš mi tu..." řekla jsem. "Neboj, za chvíli jsem tady." řekl a mrkl na mě. Pak odešel zpět do pokoje. Zrovna byl konec třetiny, tak se Pavel zvedl a šel udělat pití. "Dáš si pivo?" zeptal se. "No... Nevím... Asi spíš vodu." řekla jsem. "Ale prosimtě. Máme tu i ochucený. To Petr rád, ná, tady máš." řekl a podal mi jablečnej cider. "Tak děkuju." řekla jsem a rozhodla jsem se, že půjdu na chvíli za Péťou. Když jsem vešla do pokoje, tak s někým telefonoval. "Já tebe taky." řekl a zavěsil. "Ehm... Péťo?" zeptala jsem se. "Ano?" řekl a zvedl na mě pohled. "Promiň, teď to bude asi znít divně, ale s kým si mluvil?? Ono... Já jsem přišla a jediné, co jsem slyšela, bylo "já tebe taky"... Neni to doufám tak, jak si myslím...?" řekla jsem. "Prosimtě, zlato... To byla mamka. Ptala se, jestli přijedu na Vánoce... Koukej!" řekl a okamžitě mi přinesl ukázat poslední hovor. Teď jsem si připadala jako šíleně žárlivá přítelkyně (a taky že jsem), ale ono po tom co se mi stalo... "Děkuju moc. A omlouvám se..." řekla jsem a sklopila jsem pohled. "To je v pořádku, lásko... Chápu tě" řekl a zvedl mi bradu. Když měl Péťa hotové video, tak byli čtyři hodiny odpoledne. Právě ležíme na posteli a povídáme si. "Měli bychom taky jít nakoupit dárky na Vánoce." řekla jsem. "No, to bychom měli. Tak co třeba zejtra?" zeptal se. "Dobře." odpověděla jsem. "Hele, tak mě napadlo. Nemusíš odpovídat hned... Klidně si to mužeš rozmyslet. Víš... Napadlo mě jestli by ses nechtěla ke mě nastěhovat. Stejně většinu času travíme spolu a já tě chci mít furt u sebe..." řekl Péťa a trochu mě tím zarazil. "To jako vážně?" zeptala jsem se. "No, jestli nechceš, tak samozřejmě to chápu..." řekl Péťa. "Ne, máš pravdu... Jsme spolu skoro každej den a já tě taky chci mít u sebe." řekla jsem se smíchem. "Ty seš uplně dokonalá." řekl Péťa a políbil mě. "Vždyť ty taky..." řekla jsem...