Osudové lásky

17. Část

-Pohled Niki-

Po bowlingu jsme se rozhodli, že se ještě projdeme po Praze, protože byla krásná, poměrně teplá noc. Nejprve jsme si zašli na večeři, protože jsme měli celkem hlad. Zašli jsme si do Subway na bagetky. My s Martinem jsme si dali kuřecí bagetu, Míša s Ondrou taky. Už při jídle jsme se celkem dobře bavili. Pak jsme vyrazili ven, byly asi tři minuty po deváté. Vyrazili jsme na procházku pražskými ulicemi a rozhodli se, že se projdeme na Petřín. Tedy, to jsme rozhodli spíš my s Martinem, protože Ondra s Míšou prý moc nemusí vejšky... Protože Petřín je odtud pěkný kousek cesty, zkrátili jsme si cestu aspoň tramvají. Vystoupili jsme a zamířili až k Petřínu, kde jsme zjistili, že mají otevřeno do deseti, měli bychom tedy přibližně dvacet minut na výstup a sestup, což není úplně nemožný... "Tak co?" Otočil se Martin na Míšu, která zoufale pokrčila rameny. "Hele já ti nevím... Víš, že my s Ondrou výšky nemáme rádi..." Zkusila jsem protestovat, že Petřín není zas až tak vysoko, ale moc jsem s touto námitkou neuspěla. "Tak běžte nahoru jenom vy dva..." Oznámil nám s úsměvem Ondra a posunul si brýle. Otočila jsem se na Míšu, jak bude reagovat. "No šup, šup, to je přece dobrej nápad, ne? My na vás počkáme tady dole, nebojte!" řekla a už mě popostrkávala k pokladně, kde jsem objednala dva (studentské!) lístky pro mě a Martina. Vystoupali jsme tedy těch úmorných 299 schodů a nahoře se ještě chvíli rozdýchávali, když se nám naskytl pohled na nádhernou noční Prahu. "Wow... To je... Nádhera..." Zašeptala jsem fascinovaně. Jo, musím se přiznat, že přestože jsem Pražák, noční Prahu z Petřínské rozhledny jsem fakt ještě neviděla. "Jo... Je to úžasný... Tohle je jeden z těch důvodů proč jsem celkem rád, že jsem Pražák..." Zamumlal Martin a já se musela usmát. "Mně se líbí, jak Praha, čím více se blíží večer a noc, zpomaluje svoje tempo... Jakoby se zastavil čas..." Dodala jsem. Chvilku jsme zasněně hleděli, jak se naše rodné město noří do tmy. Pak se na mně Martin otočil. "Niki, potřeboval bych ti něco říct... Už jsem ti to vlastně chtěl říct na tom Utuberingu a i několikrát potom, ale nikdy tak nějak nebyla příležitost..." Na maličkou chvíli zaváhal, ale když viděl, jak na něm visím pohledem a čekám, až "to" z něj konečně vypadne (:D), pokračoval. "Chtěl bych se tě tedy zeptat... Staneš se mojí přítelkyní?" Usmála jsem se na něj... No, to je možná asi slabý slovo, musela jsem se úplně rozzářit... "Ano... Moc... Ráda..." Zašeptala jsem jen a pak mu padla kolem krku...

Vrátili jsme se dolů pod rozhlednu, ruku v ruce, asi pět minut před zavíračkou. Sotva jsem seskočila z posledního schodu, vyběhla ke mně Míša. "Tak co?" Zeptala se se smíchem, když si všimla, že se na sebe s Martinem pravděpodobně nějak moc usmíváme. "Záříte oba jak sluníčka..." Podívala jsem se na Martina a schválně nahlas zašeptala: "Tak co, řekneme jim to?" Odpověděl mi stejným způsobem. "Myslím že bychom měli..." Míša už pravděpodobně tušila a usmála se. "Tak povídejte..." Vyzvala nás... :)))

-Pohled Míši-

Přišli jsme do Prahy a šli na Subway. Zbožňuju to... No, všichni jsme si dali bagetu s kuřecím masem a pak jsem se rozhodli jít na Petřín. Konečně jsem tam dorazili a Nikol s Martinem nás přemlouvali, abychom šli s nima nahoru, ale já a Ondra jsme zůstali radši dole, protože Ondra se bojí vejšek a já je nemám ráda. Takže Martin s Nikol šli nahoru sami a já se mezitim s Ondrou procházela ruku v ruce kolem. Noční Praha je tak nádherná... "Co si myslíš o Martinovi a Nikol?"zeptal se Ondra. "Já si myslím, že už by se měli dát dohromady... Ty jejich pohledy, které na sebě dělají mluví za vše..." řekla jsem s úsměvem. "Jop, taky si myslím." odpověděl Ondra. Jen jsme se procházeli a povídali si. Když jsme usoudili, že je čas se vrátit, tak jsme se vydali zase zpět. Přišli jsme akorát, protože zrovna scházeli schody a též šli s rukou v ruce a usmívali se. Ale jinak, než normálně, tentokrát se usmívali zamilovaně a nadšeně.. "Nechcete mi něco říct?" Zeptala jsem se. "Tak co, řeknem jim to??" zeptala se šeptem Nikol Martina, ale tak, abychom ji samozřejmě slyšeli i my. "Myslím že bychom měli" řekl stejným způsobem Martin.. "Tak povídej" vyzvala jsem je.. "No, dobře... Tak... Jsme se dali dohromady... Právě teď, asi před deseti minutama.." řekla Nikol a usmála se na Martina, který ji dal pusu na tvář. "Přejeme vám to. Sluší vám to spolu... Každou chvíli jsme čekali, kdy s tím příjdete, protože bylo jasné, že vy dva se dáte dohromady..." řekla jsem svůj dlouhý a vyčerpávající monolog. Ale já prostě musela... "Děkujeme moc" řekli oba naráz. "Tak co, pujdeme teď na rande ve čtyrech na hrad?" zeptala jsem se se smíchem. "Jasně...!" odpověděli všichni. Tak jsme se vydali k Pražskému hradu. Já s Ondrou jsme měli propletené ruce, stejně tak Martin s Niki. Byla jsem tak šťastná i za ně...