The beauty and the beast [ABO story]

Prolog

LOUIS:

„Zhasni to." Zabručel můj spolubydlící, když jsem rozsvítil baterku na mobilu, abych mohl najít klíče. Přísahal bych, že jsem je dával večer na stůl, ale teď tam nebyly. Začínal jsem být zoufalý. Už jsem měl půl hodiny zpoždění. Něco takového se mi nestávalo. Vždy jsem všude chodil včas. Fakt, že jsem nyní nestíhal, mi drásal nervy. Nesnášel jsem, když mi něco narušilo můj perfektně naplánovaný den.

„Panebože, Louisi!" Vybuchl Niall, když jsem na sebe shodil několik knih, které se válely na naší skromné skříni a nadělal tak pěkný hluk, který ho probral. Což jak bylo dobře známo, můj spolubydlící nesnášel. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se ho naučil budit tak, abych se vyhnul vedlejším škodám. Jako třeba jeho celodenní špatné náladě. „Je pět hodin ráno. Co to vyvádíš?"
„Panikařím!" Fňukl jsem a se zoufalým povzdechem jsem pustil na zem knihy, které jsem se doteď snažil posbírat. „Nemůžu najít klíče." Vysvětlil jsem mu v odpovědi na jeho tázavý pohled.
„Tak si vezmi moje." Řekl blonďáček a s povzdechem se svalil zpátky do postele. „Jsou v zámku, kdyby něco." Dodal ještě než si přetáhl přes hlavu polštář, aby se mohl odebrat zpět do říše snů.
„Díky, ale já ty svoje potřebuju najít. Pan Jones mě zabije, když mu oznámím, že jsem je ztratil."
„Já je pak najdu, ale teď už prosím tě jdi. Normální lidi chtějí ještě spát." Zamumlal otráveně a mávl rukou, aby mi naznačil, že už mám vypadnout. Jen jsem s pobaveným úsměvem špitl tiché ‚děkuji' a už jsem letěl směrem k hudebnímu křídlu univerzity, na kterou jsem chodil.

Normálně bych takhle brzo vzhůru nebyl, ale za pár týdnů mě čekal důležitý koncert, kde budou všichni sponzoři a hodně lidí, kteří v hudebním průmyslu hodně znamenají. Mohla to být moje šance na lepší budoucnost. Pan Jones, můj učitel, ve mně vkládal velké naděje. Věřil, že bych to jednou mohl někam dotáhnout. Já si zase tak jistý nebyl, ale při nejmenším jsem doufal. Omegy, které se staly úspěšnými, bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Už od malička jsem si přál k nim patřit. Nesnášel jsem ten stereotyp, kdy omegy byly většinou jen doma a staraly se o domácnost. Už jen z té představy, že by se ze mě měl stát jen další otrok této známé šablony, se mi dělalo špatně. Proto jsem taky už od malička tvrdě dřel. Zatímco ostatní děti si hrály venku, já pilně cvičil na nějaký hudební nástroj. Díky tomu jsem dnes hravě zvládal hru na sedm z nich. Přál jsem si, aby to číslo bylo větší, ale nějak už mi na něco dalšího nezbyl čas.

Jakmile jsem dorazil ke škole, zpomalil jsem krok, abych nedělal takový randál. Nechtěl jsem riskovat, že na mě někdo ještě zavolá policii, protože si bude myslet, že to tady chci vykrást. Klidně bych se mohl vsadit, že by mi žádná z těch idiotských alf, které by sem přijely, nevěřily, že jsem měl v plánu procvičit pár skladeb a tím pádem bych musel počkat na stanici, než by si pro mě pan Jones přijel a vše jim vysvětlil. Bože, jak já nesnášel fakt, že každý druhý polda je alfa. S těmi pitomci se totiž nikdy nedalo mluvit. Vždycky měly svou vlastní verzi příběhu a odmítaly se jí vzdát. Jako kdyby je snad přiznání, že se mýlily, mělo stát život.

Potichu jsem se proplížil do místnosti, kde byly uschovány všechny hudební nástroje a kde jsem taky mohl v klidu cvičit. Učebna byla zvukotěsná, takže jsem se ničeho nemusel bát.

Hned, jak jsem vlezl dovnitř, tak jsem za sebou zamkl, abych zabránil nechtěným návštěvníkům. Nehodlal jsem riskovat, že nějaká namyšlená opilá alfa se sem vetře a něco tady zničí. Na rozdíl od ostatních studentů na téhle škole jsem nepocházel z bohaté rodiny, takže bych ani neměl vzniklou škodu jak zaplatit. Proto jsem byl raději vždy třeba až přehnaně opatrný. Snadno jsem tak předešel nechtěným problémům.