The beauty and the beast [ABO story]

Cute pain in the ass

Six months later:

RYAN:

Pobaveně jsem sledoval Louise, jak se snaží přemoct alfu, která byla dvakrát větší i silnější než on a zároveň pečlivě analyzoval každý jeho pohyb. Ten kluk měl v sobě duši bojovníka, to se mu muselo nechat. Nehledě na to, jak tvrdě s ním jeho protivník hodil o zem nebo jak silně ho udeřil, Louis se nikdy nevzdal. Vždy se opět postavil na nohy a zkusil to znovu.

Bylo na něm vidět, že s každým dalším pokusem je chytřejší a vynalézavější. Nedalo se popřít, že na bojová umění měl ten kluk talent. Snad nikdy předtím jsem ještě takovou malou mrštnou potvůrku neviděl. Byl jsem skutečně ohromený, avšak...něco Louisovi přeci jen scházelo. Něco kvůli čemu nemohl nikdy vyhrát.

"Dost!" Křikl jsem z ničeho nic na ty dva, když už bylo vidět, že jim oběma docházejí síly. Nemohl jsem sice popřít, že jsem si ten výhled užíval, ale všechna legrace musí jednou skončit. „Louisi, dej si přestávku." Řekl jsem už o poznání tišeji a hodil po něm lahev s vodou, aby se mohl napít. „Ty běž hlídat. Nechci tady nějaké nezvané hosty." Prskl jsem na alfu, která ještě před malou chvilkou zápasila s Louisem.

Nechtěl jsem být na Bree přímo zlý, ale zase jsem nechtěl, aby si myslela, že jsme kamarádi. Sice mi byla vždy loajální a vždy splnila každičký z mých rozkazů bez zbytečných otázek nebo otálení, ale to neznamenalo, že bych si ji pustil k tělu...nebo, že by mi na ní záleželo. Byla prostě jen jednou z mnoha. Už dávno jsem se naučil, že vázat se na lidi kolem je zbytečné. Lidé jsou až příliš křehcí, je až moc jednoduché je rozbít. Vázat se na něco tak pomíjivého, jako je lidská bytost...bylo dle mého hloupé. Ale nakonec...každý člověk udělá občas něco hloupého, že?

S lehkým odfrknutím jsem zavrtěl hlavou a vyhnal všechny nepotřebné myšlenky z hlavy. Teď na tyhle věci nebyl čas. Musel jsem se soustředit na svůj cíl. Pokud jsem chtěl konečně Desmonda dostat z jeho pomyslného trůnu, tak jsme si museli pospíšit. Každým dnem byli Harry s Louisem ve větším nebezpečí a já nehodlal dopustit, aby se jim něco stalo. Dlužil jsem to jim oběma. Nemohl jsem je zklamat. Už jen z toho důvodu, že jsem nesnášel, když jsem byl někomu něco dlužný.

„Doufám, že tě Bree moc nepotloukla." Uchechtl jsem se, když si modroočko začal třít bolavá místa. „Můj bratříček by asi nebyl moc nadšený, kdyby na tobě našel nějaké modřiny, které ti nezpůsobil on sám."
„Není to nic co bych nezvládl vysvětlit." Odmávl to s nezájmem Louis, načež potřásl hlavu, aby si jí pročistil. Zmínka o Harrym ho vždycky z nějakého důvodu rozhodila. Moc jsem to nechápal, ale rozhodně jsem se nehodlal ptát. S emocemi jsem to nikdy moc neuměl, proto jsem se jim taky vyhýbal co největším obloukem. Nechtěl jsem se vypořádávat ani se svými vlastními city, natož s city někoho druhého.

„Pojďme si dát ještě jedno kolo." Navrhl jsem, abych Louise i sebe trochu rozptýlil. Měl jsem takový dojem, že v tu chvíli jsme oba dva potřebovali upustit trochu páry a na malý moment se soustředit na něco jiného než na všechny ty splašené myšlenky, které se nám honily hlavou.
„Myslel jsem, že už končíme." Ozval se zmateně modroočko, díky čemuž jsem se musel uchechtnout.
„Copak? Netroufáš si snad na někoho, jako jsem já?" zeptal jsem se pobaveně, zatímco jsem pozorně sledoval každý jeho pohyb. „Bojíš se snad, že by se ti to se mnou mohlo líbit?" pokračoval jsem dál, narážejíc na jeho odpor k násilí, o kterém Louis neúnavně žvanil před každým tréninkem. Někdy jsem opravdu pochyboval, že ten kluk beze mě někdy bude schopný přežít. Byl až moc tvrdohlavý a Harry zase až moc měkký. Pokud můj bratříček nebyl ochotný trochu přitvrdit a dát své omeze o něco méně volnosti vážně hrozilo, že o svého mate přijde. Občas jsem si vážně připadal jako jejich chůva. Chůva, o které se Harry nikdy nesměl dozvědět, jinak by všechno bylo ztracené. Veškeré mé plány by přišly na zmar. To jsem nehodlal dopustit. Nikdy.