The beauty and the beast [ABO story]

The Big Night

Šíleně moc děkuji všem za tak nádherné komentáře u minulého dílu. Udělali jste mi obrovskou radost :) Proto bych Vám taky tenhle díl chtěla věnovat. Snad se Vám bude líbit :) Love you all :*

-------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Snad nikdy v životě jsem nebyl šťastnější. Věci s Harrym šly naprosto úžasně. On sám byl naprosto dokonalý. Zval mě na rande a trávil se mnou většinu volného času. Dokonce mě i doprovázel do tříd a po každé hodině na mě čekal před učebnou jen proto, aby mě mohl doprovodit na další hodinu. Občas jsem si připadal jako v překrásném snu. Takhle báječně jsem se snad ještě nikdy necítil. Celá takhle situace měla jen jednu vadu na kráse. A to fakt, že jsem se ještě neusmířil s Niallem. Vlastně abych byl upřímný, od té naší hádky jsem s ním nemluvil. Kdybych ho nevídal na našich společných hodinách, pravděpodobně bych se začal bát, že se mu něco stalo, protože jinak se mi blonďáček vyhýbal jako čert kříži.

Nechápal jsem, co mu přelétlo přes nos. No tak jsem měl přítele, který se mu nezamlouval. A co jako? On si taky občas vyrazil s někým, kdo se zase nelíbil mně, ale nikdy jsem kvůli tomu takhle nevyváděl. Tohle bylo pošahané.

Naštěstí jsem neměl moc času nad tím přemýšlet, protože mě neustále zaměstnával Harry nebo přípravy na koncert. Už jsem se nemohl dočkat. Kudrnáč mi dodal trochu sebevědomí, takže už jsem nebyl tak nervózní. I pan Jones poznamenal, že na mě má můj přítel pozitivní vliv. Nejdřív se sice bál, že mě zelenoočko bude rozptylovat, ale nakonec sám přiznal, že to byly jen plané obavy. Vlastně abych pravdu řekl, celkem si Harryho oblíbil. Dokonce mu občas dovolil, aby zůstal u mé zkoušky, což bylo něco nevídaného. Profesor Jones nikdy nenechával nikoho třetího, aby byl u soukromých hodin, které svým studentům poskytoval. Můj přítel byl z nějakého záhadného důvodu výjimka. Ne, že bych si stěžoval. Právě naopak. Byl jsem za to nesmírně rád. Kudrnáčova přítomnost mě uklidňovala.

„Myslíš, že to zítra zvládnu?" špitl jsem sotva slyšitelně večer před koncertem, když jsme spolu s Harrym leželi v mé posteli a mazlili se, jako snad každý večer. Ze začátku jsem se bál, že na mě bude něco zkoušet, ale po pár dnech mi došlo, že jsou mé obavy zbytečné. Kudrnáč byl dokonalý gentleman. Nikdy nezašel dál, než mi to bylo příjemné. V takových chvílích jsem se ptal sám sebe, kde se tahle perfektní alfa schovávala celý můj život.
„Samozřejmě." Odpověděl Harry s úsměvem a donutil mě, abych se na něj podíval. „Všem tam vyrazíš dech." Ujistil mě stále s tím neodolatelně sladkým úšklebem na tváři.
„Doufám, že máš pravdu." Řekl jsem a se spokojeným povzdechem jsem se uvelebil opět na jeho hrudi. „Mám pocit, jako kdyby zítřek měl rozhodnout o mé budoucnosti." Zamumlal jsem, zatímco jsem na Harryho odhaleném břiše kreslil náhodné tvary.
„Taky, že ano." Oznámil mi Kudrnáč, přičemž si mě přitáhl blíž k sobě, aby mi mohl dát pusu do vlasů.
„Tak proč mi na tom nezáleží tak jak by mělo?" zeptal jsem se, mračíc se na své prsty, které ještě pořád běhaly po Harryho těle.

Kudrnáč byl chvíli ticho. Nejspíš přemýšlel nad mou otázkou nebo možná doufal, že když nepromluví dost dlouhou dobu, tak na svou otázku zapomenu. Jenže to bych nedokázal, ani kdybych chtěl. Cítil jsem se hrozně, protože mi připadalo, jako kdyby mi na zítřejším koncertě vůbec nezáleželo. Jediné, co pro mě bylo důležité, byl Harry. Nechápal jsem co se to se mnou děje. Tohle jsem nebyl já. Kudrnáč mě měnil k nepoznání a nejhorší na tom bylo, že mi to vůbec nevadilo. Nechával jsem se od něj pomaličku proměňovat v někoho úplně jiného a ještě jsem byl během toho šťastný. Nechápal jsem sám sebe. Opravdu ne. Pravděpodobně bych potřeboval, aby mě někdo pořádně profackoval, abych se dokázal vrátit zpátky do normálu, ale problém byl v tom, že jsem nikoho takového neměl a tak mi nezbývalo nic jiného, než se poddat všem těm změnám.