The beauty and the beast [ABO story]

Let's start over

Okolo mě nebylo nic, kromě černo černé tmy. Nic jsem si nepamatoval. Jen jsem si tak plul temnotou a užíval si ten klid, který mě obklopoval. Má hlava byla prázdná, mé myšlenky tak tiché a vzdálené, že jsem je nebyl schopný vnímat. Všechno bylo v pořádku, všechno bylo dokonalé. Žádný stres, ani obavy o můj život nebo o životy těch, které jsem miloval. Připadal jsem si jako v nebi. Nevadilo mi, že kolem mě nejsou rozkvetlé louky, krasné lesy ani nádherně modrá obloha, na které by  se vznášely mraky. Nepotřeboval jsem vidět krásu. Stačil mi vnitřní klid, který mě obaloval a chránil před čímkoliv, co by mi chtělo ublížit. Nechtěl jsem se vracet do reality. Takhle mi bylo dobře. Možná jsem i doufal, že jsem mrtvý a budu moct takhle strávit zbytek věčnosti.

Občas mi před očima prolétla vize dokonale zelených očí a neposedných kudrnatých vlasů, ale nedokázal jsem si vybavit o koho se jedná. Kdo byl ten muž? Nebo snad byli dva? Nic jsem nechápal a slastný pocit klidu a míru mi ani nedovoloval se snažit si vzpomenout. Připadal jsem si lehký jako pírko a šťastný jako snad nikdy předtím.

Avšak najednou všechno krásné bylo pryč. Stalo se to tak náhle, že jsem ani nepostřehlo, kdy se to vlastně přihodilo. Najednou jsem prudce otevřel oči a posadil se. Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem kašlat, jako kdyby snad mé plíce nebyly zvyklé na vzduch a nevěděly jako ho zpracovat.

"Lou!" Zaslechl jsem známý hlas a následně na sobě ucítil studené ruce. Zmateně jsem zamrkal a snažil se přizpůsobit tomu oslepujícímu světlu, které mě bodalo do očí a zabraňovalo mi v tom, abych viděl, kde to jsem a co se okolo mě nachází.

"Konečně jsi vzhůru. Na chvíli jsem myslel, že si fakt umřel." Vydechl drobný brunet a usadil se vedle mě na posteli. Byl jsem v malé místnosti, kde se nacházela jen manželská postel, dva noční stolky, skříň a jeden ošklivý obraz na stěně. Nic jsem nechápal. Byl jsem neskutečně zmatený.

"Kde..." Vydechl jsem, ale můj hlas se okamžitě vytratil do prázdna, jelikož mé hrdlo bylo vyprahlejší než samotná Sahara. Pokusil jsem se polknout, ale nic se nestalo. Ucítil jsem jen řezavou bolest, ale žádnou vlhkost.

"Donesu ti vodu. Vydrž." Řekl rychle ten brunet a téměř okamžitě zmizel ve dveřích, které se nacházely po mé levici. Překvapeně jsem zamrkal a začal se kolem sebe rozhlížet. Všechno se mi pomalu začalo vracet. Ten večírek, tanec s Ryanem, Desmond i ten výstřel a následná bolest. Při té vzpomínce jsem sebou cukl a ihned začal hledat ránu po kulce, ale nenašel jsem nic jiného než modřinu na mém hrudníku.

"Ryan se bál, že bys nebyl schopný hrát mrtvého a tak ti dal sedativa. Všechny nás to vyděsilo. I Harry se za tebou málem rozeběhl, když jsi padl k zemi. Naštěstí to, ale všechno vyšlo. Desmond je pod zámkem a zítra se rozhodne, co s ním bude." Oznámil mi Niall, který se zrovna vrátil a opatrně mi podal vodu. "Ryan si myslí, že se nikdo neopováží hlasovat pro jeho prospěch. Nemusíš se bát. Je po všem." Ujistil mě modroočko, když jsem nic neříkal a jen pomalu usrkával ze skleničky s vodou, kterou mi přinesl.

"Jak se vůbec cítíš? Vím, že jsme spolu poslední dobou moc nemluvili, ale i tak mi na tobě pořád záleží. Jsi můj nejlepší kamarád." Vydechl Niall po chvíli ticha a nejistě se na mě zadíval. "Omlouvám se, za to, co jsem ti udělal. Nikdy jsem na to neměl přistoupit. Byl jsem špatný kamarád. Doufám, že mi můžeš odpustit." Dodal po chvíli, když jsem stále nic neříkal.

"Je mi jako kdybych umřel a pak se vrátil zpátky." Zamumlal jsem tiše a promnul si unaveně spánky. Stále jsem měl v hlavě zmatek, ale alespoň jsem už svého společníka poznával. Připadal jsem si jako, kdyby mě přejel parní válec a mozek mi někdo vycucl z hlavy. Bylo to zvláštní. "Je dobře, že Ryana už v blízké neuvidím, jinak bych ho zabil." Vydechl jsem nespokojeně a vyčerpaně zavřel oči.