The beauty and the beast [ABO story]

Wrong and right in the same time

Po celém areálu školy i nedalekých kolejí panoval klid. Všichni studenti se odebrali ke spánku. Dokonce i Niall s Harrym spali jako nemluvňata, schovávajíc se tak před svými problémy v říši snů. Jen dvě bytosti narušovaly tuto noční idylku. Černovlasá alfa, která se krčila v rohu koupelny s koleny přitáhnutými k hrudníku, přičemž se lehounce pohupovala do rytmu písně, kterou slyšela jen ona a pak tu byla drobná modrooká omega, která seděla v hudební místnosti a jemně brnkala na kytaru melodii, kterou si pamatovala z dětství. Ani jeden z nich nad ničím nepřemýšlel. Ve svých hlavách měli prázdno. Až příliš se báli toho, že když si dovolí myslet, nahrnou se na ně nepříjemné pocity jako lavina a zhroutí se. To ani jeden nehodlali riskovat. Potřebovali být silní. Už jen kvůli sobě.

Každý z nich měl důvod, proč jít dál, proč bojovat a nevzdávat se. Oba dva se toho důvodu drželi jako klíště a snažili se udržet své křehké duše pohromadě. Věděli totiž, že je ještě čekají mnohem těžší zkoušky. Proto touhle museli bez větších problému projít, aby se mohli připravovat na ty pravé potíže, které jim dozajista změní život vzhůru nohama způsobem, který budou nejméně čekat.

„Jak dlouho už jsi tady, Louisi?" ozval se z ničeho nic profesor Jones, který přišel o něco dříve než obvykle. Modrooká omega nadskočila leknutím a překvapeně zamrkala. Popravě si vůbec neuvědomila, že v hudební místnosti seděla tak dlouho.

Louis původně plánoval, že se odreaguje jen obyčejnou procházkou, ale nějak se stalo, že skončil tady a začal hrát. Uklidňovalo ho to. Díky hudbě už alespoň neměl v hlavě takový zmatek a dokázal se nad tou nepříjemnou situací povznést. Vlastně nyní byl dokonale klidný. Skoro jako kdyby se nic nestalo. Ani myšlenka na Harryho už mu nebyla nepříjemná. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Louis toužil po setkání s kudrnatou alfou snad ze všeho nejvíc. Nemohl si pomoct, ale její vůně mu chyběla snad stejně tak jako její otřesné vtipy, které byly tak špatné, až byly vtipné.

„Ani nevím." Zamumlala unaveně v odpověď drobná omega a promnula si oči. Až teď jí došlo jak je vlastně unavená a jak stupidní nápad to byl, strávit celou noc v hudební místnosti.

Pan Jones se nad těmi slovy zašklebil a přistoupil k mladíkovi, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Bylo jasné, že hledá v jeho tváři něco, co mu napoví, co se s jeho nejoblíbenějším studentem děje, ale k jeho smůle na nic nepřišel. Louisův výraz byl naprosto nečitelný.

„Dobrá." Vydechl nakonec po pečlivém prozkoumání Louisova obličeje, profesor. „Pro tentokrát naši hodinu zruším, protože je jasné, že by ses stejně nedokázal soustředit, ale příště už se tato má laskavost neobjede bez následků, jasné?" pan Jones zvedla tázavě obočí, snažíc se přitom vypadat přísně, avšak ve skutečnosti akorát vypadal jako starostlivý rodič, který ví, že je s jeho dítětem něco v nepořádku, ale je mu jasné, že s tím nemůže nic dělat. Tohle byl Louisův boj. Jediné, co pro něj profesor mohl udělat, bylo to, že ho pro tentokrát omluví a nechá ho se trochu prospat. Bylo více než zjevné, že si chlapec potřebuje odpočinout. Profesor Jones neměl sebemenší zájem ho dohnat k tomu, aby zkolaboval. Konec konců mu na Louisovi opravdu záleželo. Nebyl to pro něj jen student. Vlastně kdybyste se ho zeptali, řekl by vám, že ho bere, jako syna, kterého nikdy neměl, protože jeho žena zemřela dříve, než mu mohla dát dítě. Profesor Jones si poté odmítl najít novou omegu. Tvrdil totiž, že ještě pořád cítí spojení mezi ním a jeho zesnulou manželkou. Za žádnou cenu o to nechtěl přijít tím, že by si vzal někoho jiného. Jeho srdce vždy patřilo jeho první lásce a pan Jones si usmyslel, že taky navždy patřit bude.

„Ano pane." Špitl vyčerpaně Louis a těsně předtím, než se zvedl a odešel, věnoval svému učiteli vděčný úsměv. Ten mu úsměv opětoval a uložil kytaru, na kterou omega hrála na místo, kam patřila.