The beauty and the beast [ABO story]

Everything breaks sometimes

A jedeme do finále :D Kdo se těší? Jestli počítám správně, tak by měli být ještě tři kapitoly, než tohle celé skončí. Doufám, že se Vám zatím tenhle příběh líbí a že Vás konec moc nezklame. Love you all :*

-----------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Harry!" Vykřikl jsem zděšeně, jakmile jsem se probudil a ihned se vymrštil do sedu. Začal jsem se kolem sebe zmateně rozhlížet, ale místo kde jsem se nacházel, jsem nepoznával. Stěny byly nabarvené něčím, co vypadlo, že měla být meruňková barva, matrace byla nepohodlná a proleželá a všude kolem byl cítit cigaretový kouř.

Také nábytek byl úplně jiný, než na jaký jsem byl zvyklý z Harryho ložnice. Mými žilami začala kolovat čirá hrůza. Poslední věc, kterou jsem si pamatoval, byla, jak můj mate ležel bezvládně na zemi našeho pokoje. Do očí se mi nahrnuly slzy a mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Chtěl jsem svou alfu u sebe. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je v pořádku.

Odstrčil jsem ze sebe peřinu a chtěl se postavit, abych mohl najít cestu ven, ale dvě silné paže mě přinutily zůstat sedět. Nejdřív jsem se s nimi pokoušel prát, ale nakonec jsem to vzdal a zadíval se na muže, který mě ještě pořád držel za ramena.

„To nic, Lou. Jsem tady. Jsi v bezpečí." Při zvuku jeho hlasu jsem na malý moment zamrzl a zadíval se od těch nádherných smaragdů, které na mě něžně hleděly. V tu chvíli jsem se rozplakal ještě víc a vrhl se do jeho náruče.

Netušil jsem, jestli jsem byl rád, že je tady se mnou nebo, jestli mě ta představa děsila o to víc. Každopádně jsem se na něj natiskl jako klíště a snažil se u něj najít alespoň nějakou oporu, o kterou bych se mohl opřít a vzpamatovat se.

„Kde to jsme? Co se to sakra děje? Jak to, že nejsme mrtví?" chrlil jsem ze sebe, jednu otázku za druhou, jakmile jsem se vyplakal a alespoň trochu dal dohromady.
„Jsme v jednom z mých bytů." Odpověděl a po tom, co se ujistil, že jsem se už dostatečně uklidnil, se postavil a přešel ke stolu, který stál naproti posteli a začal něco ťukat do notebooku, který na něm ležel. „Je postavený tak, aby se nikdo nedostal dovnitř ani ven bez hesla, které já samozřejmě nemám, protože ho nějaký bastard změnil." Procedil Ryan skrz zaťaté zuby. Na první pohled vypadal, že je vynervovaný, ale já z něj cítil podivný klid. Bylo to zvláštní.

Opatrně jsem se postavil na vlastní nohy a ujistil se, že nespadnu, než jsem se vydal k němu, abych se mohl podívat, co dělá.

„Desmond nejspíš chce, aby to vypadalo, že jsem tě unesl. Pokud se k nám dostane první, zabije tebe, tak aby to vypadlo, že jsem to udělal já a pak odpráskne i mě. Harry potom bude vypadat, jak nevětší slaboch, protože nedokázal ochránit svou omegu před svým vlastním bratrem a někdo z jeho spojenců ho dříve či později zradí a zabije." Oznámil mi, jako kdyby mi sděloval stav počasí, zatímco dál něco ťukal do notebooku. „My se teď jen musíme ujistit, že nás tvůj mate najde jako první." Řekl a prudce se otočil a začal prohledávat všechny šuplíky, které byly v pokoji.

„A jak to chceš udělat? Všechno je totálně v háji. Nedokázal jsem se ubránit. Byl jsem naprosto k ničemu. Nechal jsem se unést a teď oba umřeme, protože jsem selhal!" Začínal jsem pomalu, ale jistě panikařit. Tohle byl můj konec. Měl jsem umřít a vzít s sebou i jeho. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takhle to přece dopadnout nemohlo. Ne, když se zdálo, že se všechno dávalo zase do pořádku.