The beauty and the beast [ABO story]

Something bad

HARRY:

„Tak sakra, kde je?!" Zařval jsem přes celý pokoj a frustrovaně si projel rukou vlasy. „Vždyť přece nemůže být tak těžké najít jednu malou omegu, ne?!" Začínal jsem být opravdu zoufalý. Od doby, kdy někdo naposledy spatřil Louise, uběhlo už pět dní. Ani já ani mí lidé jsme ho nemohli nikde najít. Bylo to, jako kdyby se vypařil.

„Fuck!" Vydechl jsem a těžce dosedl na postel. Nemohl jsem tomu uvěřit. Louis by jen tak sám od sebe nezmizel. Musel tady někde být. Cítil jsem to. Neuměl jsem to vysvětlit, ale připadalo mi, jako kdybych ho měl přímo pod nosem, ale něco mi bránilo v tom, abych ho spatřil. Začínal jsem z toho pocitu šílet. Bylo to neskutečně frustrující. Měl jsem sto chutí si vytrhat vlasy z hlavy. Všechno bylo tak neskutečně moc v háji. Začínal jsem si myslet, že už tu modrookou omegu nikdy neuvidím, protože nejpravděpodobnější vysvětlení toho, proč Louise nikde nemůžu najít, bylo, že ho můj bratr zabil, ale Ryan dál zarytě tvrdil, že se modroočka od toho incidentu na záchodě ani nedotkl. Samozřejmě, že tu byla možnost, že mi Ryan lhal, to by mu bylo vlastně dost podobné, ale já tomu nechtěl věřit. Potřeboval jsem mít tu naději, že se Louis jen někde schovává a snaží se urovnat si všechno v hlavě. Jen pomyšlení na to, že by se tomu klukovi něco stalo, jen kvůli mně mě zabíjelo. Musel jsem ho najít. Na ničem jiném mi nezáleželo.

„Musíš se uklidnit." Ozval se z ničeho nic pro mě moc dobře známý hlas. „Moc dobře víš, že v tomhle stavu ti to nemyslí. Takhle ho nikdy nenajdeš." Postel vedle mě se prohnula pod vahou dalšího člověka a já krátce na to ucítil horkou dlaň na mém rameni. „Přestaň se nechat ovládat svými emocemi a začni používat mozek."
„Jenomže co mám dělat, Liame? Hledal jsem už všude. Ten kluk nikde není. Vypařil se a oba dva moc dobře víme, co to znamená." Prudce jsem se postavil a silně si zatahal za vlasy. Už mi z toho začínalo přeskakovat. Takhle jsem se ještě v životě necítil. Většinou jsem dokázal své emoce ovládat, ale právě teď ze mě byla jen vystresovaná troska. Nedokázal jsem pochopit, proč nebo co se mi to vlastně děje.

„Louis pravděpodobně teď někde leží mrtvý dva metry pod zemí a to jen kvůli mně. Měl jsem ho ochránit, měl jsem s ním zůstat, měl jsem prostě něco udělat, ale já ho nechal samotného. Všechno tohle je jen a jen moje vina, sakra!"

„Harry, už se laskavě vzpamatuj!" Vykřikl Liam z ničeho nic a vrazil mi tak silnou facku, až jsem musel udělat krok dozadu, abych udržel balanc a nerozplácl se na podlaze. „Nevím, co se stalo, ale i kdyby ten kluk byl opravdu mrtvý, ty se tím nesmíš nechat rozhodit. Tvoje postavení je příliš vysoké. Nesmíš se nechat rozhodit nebo jedna zmizelá omega bude tvůj poslední problém. Moc dobře víš, kolik lidí by tě rádo sejmulo a vzalo si to co je právem tvoje. Dřel si příliš tvrdě na to, aby si teď všechno zahodil kvůli jednomu klukovi." Liam mě pevně držel za ramena a díval se mi do očí, aby se ujistil, že ho vnímám. Působil tvrdě a neústupně. Musel jsem uznat, že i já jsem měl chuť stáhnout ocas a sklopit poslušně hlavu, jako kdybych snad byl nějaká omega a on na mě použil alfa hlas. Bylo zvláštní, jak neškodně Li dokázal působit v jeden okamžik a v ten druhý z něj šel opravdu strach. Hnědovlásek se vždycky dokázal proměnit během jedné milisekundy. Nikdy jsem nechápal, jak to dělá. Ale rozhodně jsem si nestěžoval. Takhle jeho schopnost se mi už hodně krát hodila při určitých ne zrovna legálních věcech, o kterých bych raději nemluvil.

Zatřásl jsem hlavou, abych si jí pročistil a znova si v duchu přehrál, to co mi hnědovlásek řekl. Na jednu stranu Liamovy argumenty dávaly smysl. Měl jsem spoustu nepřátel a ještě víc lidí mě chtělo vidět mrtvého jen proto, aby získali mou pozici v otcově organizaci. Nemohl jsem si dovolit ukázat slabost. Jenže na druhou stranu jsem bez Louise po svém boku nemohl uvažovat racionálně. Jediné na co jsem mohl myslet, byla ta malá modrooká omega. Všechno ve mně šílelo a já to nemohl zastavit. Měl jsem pocit, že se brzo zblázním, jestli ho nenajdu.