The beauty and the beast [ABO story]

I just want you to be happy...

Ani nevíte, jak moc mě mrzí, že jsem už tak hrozně dlouhou dobu nic nepřidala. Šíleně moc se Vám za to omlouvám, ale jednoduše nebyl čas. Tak trochu jsem si naivně myslela, že na vysokou se skoro vůbec nechodí, ale evidentně na mojí škole mají jiné představy o docházce :D :( Už fakt nevím, jestli se tomu mám smát nebo brečet, ale každopádně doufám, že se Vám takhle krátká blbůstka, kterou jsem psala při anatomii, bude líbit :) Love you all ♥

---------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Následující týdny pro mě i pro Harryho byly celkem náročné. Oba jsme si museli zvykat na nové pouto a na fakt, že už nikdy nebudeme sami, což pro nás bylo více než těžké. Oba jsme totiž byli samotáři, kteří nebyli zvyklí se o své pocity dělit. Nyní jsme však věděli všechna tajemství toho druhého. Nic už jsme nemohli skrýt a nejhorší na tom bylo, že jsme věděli, že jsme roky daleko od toho, abychom se naučili jeden před druhým uzavřít.

Harry to bral dost těžce. Možná ještě hůř než já. Vztek a frustrace se v něm hromadily čím dál tím víc. Nesnášel, když jsem přes naše pouto vycítil, všechny ty věci, které kvůli své práci musel udělat. Večer se pak na mě ani nemohl podívat. Rvalo mi srdce, když jsem s ním musel prožívat všechnu tu vinu a bolest, kterou zežíval skoro každý den. Přál jsem si, abych mu mohl nějak pomoct, ale bohužel to nebylo možné. Tohle si Harry musel vyřešit sám. Navíc pokaždé, když jsem si s ním o tom pokusil promluvit, akorát se naštval a na několik hodin někam zmizel. Velice brzy jsem se naučil, že o některých tématech se prostě v Harryho přítomnosti nemluví, pokud ovšem člověk nestojí o dávku alfa hlasu a následnou bolest hlavy.

Já to naštěstí až takhle moc neprožíval. Ano, vadila mi ztráta soukromí a fakt, že Harry se kvůli mně cítil ještě hůř, než dříve, ale rozhodně jsem se kvůli tomu nenechal ovládat vztekem, jako Harry. Místo toho jsem nacházel útočiště v hudbě. Čirou náhodou jsem totiž jednoho dne, kdy jsem se jen tak toulal Stylesovic sídlem, narazil na středně velkou místnost, kde v rohu stál opuštěný zaprášený klavír, kterému dělaly společnost jen dvě staré knihovny a nějaká ošuntělá křesla. Svým způsobem to působilo nádherně. Téměř okamžitě si mě ten salónek získal a od té doby jsem ho navštěvoval skoro každý den. Hraní mi pomáhalo se uvolnit a na chvíli utéct od všeho stresu i od negativních emocí, které se na mě díky Harymu valily. Byl jsem za ten malý úkryt rád. Vlastně jsem byl přesvědčený, že tenhle dávno zapomenutý nástroj je to jediné, co mě ještě drží při smyslech. Bez něj bych pravděpodobně už dávno přišel o rozum.

„Kdepak ses nám toulal, hm?" ozval se z ničeho nic ten nádherný chraplavý hlas, který mě však děsil k smrti, protože nevycházel z Harryho úst, nýbrž z Ryanových. „Harry měl o tebe starost." Oznámil mi s káravým pohledem, jako by se snad opravdu staral o pocity svého bratra.
„Do toho ti nic není." Vyprskl jsem v obranné reakci. Tak moc jsem se tohohle psychopata nesnášel. Už jsem proto, že mi naháněl hrůzu a jeho stupidní existence ve mně vyvolávala nehoráznou chuť mu jednu vrazit do toho jeho perfektního nosu. Jediná věc, kterou jsem chtěl, byla, aby mi už konečně zmizel ze života a přestal mi ho ničit. Už tak mi toho vzal víc než dost. Copak mu to nestačilo? Co víc ode mě sakra ještě mohl chtít?

„Nebuď takový, Louisi. Jen jsem byl zvědavý." Ryan pokrčil rameny a líně se rozhlédl po Harryho ložnici. „Všiml jsem si totiž, že se poslední dobou často někam vytrácíš." Pokračoval dál, zatímco se procházel po místnosti a prohlížel si různé věci, které ležely na stolcích a komodách.
„Stejná odpověď." Řekl jsem a zkřížil si ruce na prsou. „Do toho, jak trávím svůj volný čas, ti nic není."
„Možná ne." Uznal Ryan, přičemž se prudce otočil a bleskově se přemístil přímo přede mě. „Ale můj otec nemá rád, když se jeho lidi někam vytrácí a dělají něco za jeho zády." Ryan se nebezpečně usmál a ještě blíž se ke mně přiblížil. V tu chvíli se mě zmocnila nevolnost. Stálo mě veškerou mnou energii, abych se přinutil nepozvracet.