The beauty and the beast [ABO story]

Life isn't always as easy as we wish

LOUIS:

Vešel jsem do svého pokoje a téměř okamžitě jsem se vyčerpaně svalil na postel. V hloubi duše jsem se cítil mizerně, ale na povrchu jsem byl naprosto netečný. Tak trochu jsem si připadal, jako kdybych měl mozek v nějaké mlze. Všechno se zdálo být na kilometry vzdálené. Bylo to skoro jako kdyby se mě nic na tomhle světě netýkalo. Nikdy dřív jsem se takhle necítil. Bylo to více než zvláštní.

„Jsi v pořádku?" ozval se Niall, který mě do té doby jen zvědavě pozoroval. Zřejmě netušil, co si má o mém příchodu myslet a v tomhle ohledu jsem ho naprosto chápal. Z toho, co jsem mu řekl při mém odchodu, musel usoudit, že přijdu až zítra ráno, se spokojeným výrazem na tváři a se zamilovaným jiskřením v očích. Popravdě jsem taky čekal, že se něco takového stane. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se dnešní večer bude ubírat zrovna touhle cestou.

„Asi." Zamumlal jsem téměř nesrozumitelně s pohledem upřeným do stropu. Kdybych měl být naprosto upřímný, řekl bych, že nemám sebemenší tušení, jestli jsem v pohodě nebo jak se vlastně doopravdy cítím. Celé to bylo k zbláznění. Měl jsem neskutečnou chuť si začít rvát vlasy zoufalstvím.

„Chceš si promluvit?" zeptal se opatrně blonďáček, zatímco si pomalu sedal na mou postel, aby mi mohl rychle dát medvědí objetí, kdybych se náhodou z ničeho nic sesypal.

Niall mě znal velmi dobře. Vždy uměl perfektně odhadnout, kdy jsem na pokraji zhroucení, a kdy potřebuji, aby mi byl oporou nehledě na to, jaký je jeho názor na danou situaci. Snad nikdy mu nebudu schopný poděkovat za všechny ty večery, kdy mě držel v náruči a nedovolil mi klesnout na samé dno propasti zoufalství.

„Nevím." Odpověděl jsem opět bez sebemenšího zájmu. Tak trochu jsem si připadal jako robot. Mé emoce byly pryč. Pohřbené pod tlustou vrstvou prázdnoty, která se nyní rozléhala celým mým tělem.
„Dobře..." Vydechl Niall poněkud zmateně. „Řekneš mi teda alespoň, co se stalo?" zeptal se v zoufalém pokusu o to porozumět tomu, co se se mnou sakra děje.
„Rozešli jsme se" Vypadlo ze mě s naprostým klidem. Čekal jsem, že mě píchne u srdce nebo, že pocítím alespoň nějakou známku lítosti, ale ono nic. Bylo to, jako kdybych mluvil o životě někoho cizího. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem se přinutit něco cítit. Nic divnějšího se mi v životě nestalo. Byl jsem zmatený a nutně jsem potřeboval znát odpovědi na své otázky, ale ty bohužel nepřicházely.

„Oh..." Zareagoval Niall, přičemž na mě zůstal civět s otevřenou pusou, jako kdybych mu právě oznámil, že se stěhuju na Mars. „T-to mě mrzí." Ozval se nakonec blonďáček po několika minutách ticha, kdy jsem jen zíral do prázdna, zatímco si mě můj kamarád starostlivě prohlížel.
„Nemrzí." Špitl jsem, přetáčejíc se při tom na bok, zády k němu. Z nějakého důvodu jsem chtěl být sám. V ten moment mi to tak připadalo správné. Blonďáček mi stejně nemohl pomoct. Nesnášel Harryho a náš vztah mu byl od začátku proti srsti. Nejspíš teď musel v duchu skákat dva metry do vzduchu a jásat radostí. Nestál jsem o to, aby předstíral, jak moc je mu to líto, když ve skutečnosti se z našeho rozchodu těší.

„Máš pravdu." Promluvil po dalších několika málo minutách Niall. „Nemrzí mě to. Vlastně jsem rád, že už je po všem. Nemáš představu, jak moc jsem se bál, že se ti něco stane."
„Harry by mi nikdy neublížil." Protestoval jsem s mírně podrážděným tónem. „Nechápu, proč si pořád tak stojíš za tím, že je to nebezpečný kriminálník." Teď už jsem seděl a naštvaně se na blonďáka mračil. Za normálních okolností jsem byl kliďas, ale z nějakého důvodu mě vždy dokázalo rozpálit do běla, pokud někdo očerňoval Kudrnáčovo jméno. „Vždyť je mu teprve dvacet jedna, proboha! Většina lidí v tomhle věku ještě bydlí u rodičů a jediné co je trápí, je to, co jim maminka udělá k večeři. Vážně si myslíš, že by kluk, který dostal sportovní stipendium a jeho hlavním oborem je ekonomika, by se mohl podílet na obchodu s drogami? Nebuď směšný, Ni. Harry je normální kluk. Byl bych rád, kdybys přestal pomlouvat někoho, koho ses ani neobtěžoval poznat!" Prudce jsem vydechl všechen zbývající vzduch z plic a vyskočil z postele. Najednou jsem už s tím hloupým Irem nechtěl být v jedné místnosti ani o minutu navíc.