The beauty and the beast [ABO story]

What the hell am I doing?

HARRY:

Úporně jsem se snažil ignorovat úzkost, která ke mně od Louise přicházela ve vlnách skrz naše pouto. Všechno na mě křičelo, abych se za ním okamžitě rozeběhl, ale bohužel to bylo tak trochu nemožné. Krčil jsem se totiž za jedním z železných kontejnerů, kterých ve skladišti, kde jsem se právě nacházel, bylo spousta a modlil se, aby mě žádná z kulek, které létaly vzduchem, netrefila.

„Liame!" Křikl jsem po hnědovlasé alfě, která byla jen několik málo metrů ode mě. „Něco se děje s Louisem! Musíme to rychle ukončit!" Liam jen přikývl, na znamení, že mi rozuměl a naznačil ostatním, aby s tímhle zmatkem skoncovali. S diplomatickým řešením jsme už stejně nemohli počítat, i když já osobně doufal, že se to nakonec vyřeší jinak. Bohužel občas někdo musí umřít. Tak už to v mém světě prostě chodilo.

Opravdu jsem nesnášel, když se obchod vyvinul v přestřelku. Nechápal jsem, proč se i po tolika letech někdo s námi snaží vyběhnout. Každý přece věděl, že tohle se nevyplácí.

S povzdechem jsem nabil svoji zbraň a dal se do práce. Zabíjení se mi sice vždy příčilo, ale tohle byla jediná možnost, jak se rychle dostat k Louisovi. Jeho panika mnou prostupovala čím dál víc. Cítil jsem, jak moc mě potřebuje a pomyšlení na to, že mu nemůžu pomoct, kvůli nějakému idiotovi, který neví, co je pro něj dobré, mě nutilo vidět rudě.

„Ukliďte to tady a zjistěte naše zboží." Řekl jsem chladně, když konečně střelba ustala a všichni naši nepřátelé se na zemi koupali ve vlastní krvi. „O dalším postupu se rozhodne později." Dodal jsem těsně předtím, než jsem předal velení Liamovi a rychlostí blesku se vydal ke svému autu, abych se co nejrychleji mohl vrátit ke své omeze. Nemohl jsem vystát fakt, že jsem tam pro něj nemohl být. Vždyť jsem byl jeho alfou, proboha! Měl jsem ho ochránit.

„Fuck!" Zanadával jsem a šlápl na plyn. Cítil jsem se neschopně a hlavně zbytečně. K čemu jsem teda byl, když jsem Louise pokaždé dokázal jen zklamat? Nenáviděl jsem se za to. Měl jsem být s ním, ale já se raději rozhodl si ho držet od těla. Nebylo to vůči němu fér. On za nic nemohl. To já byl ten problém, ne on. Měl jsem nehoráznou chuť si jednou vrazit. Jak nemožný, že jsem vlastně dokázal být? Jako alfa jsem stál za nic. Někde hluboko uvnitř jsem tuhle skutečnost věděl už hodně dlouho a teď to na vlastní kůži pocítil i Louis. Díky našemu poutu jsem všechny ty pocity mohl zažívat společně s ním. Vlastně jsem se mu ani nedivil, když to se mnou nakonec vzdal. Konec konců, jsem mu vždy jen ubližoval. Nikdy jsem ho nedokázal před ničím ochránit. Byl jsem k ničemu.

Jakmile jsem dorazil k otcovu sídlu, okamžitě jsem se rozeběhl dovnitř a začal zkoumat každou místnost v domě, jen abych ho našel. Ještě snad nikdy v životě jsem se necítil takhle zoufale. Nutně jsem ho potřeboval najít a ujistit se, že není zraněný. Představa, že mu někdo ublížil a já u toho nebyl, mě ničila. Přál jsem si, abych mohl vrátit čas a všechno změnit. Louis si tohle nezasloužil.

„Co se tady stalo?" vyjekl jsem vyděšeně, když jsem svou omegu konečně našel. Louis byl na zemi a pevně se držel Zaynovy košile, zatímco usedavě plakal. Zee jen zavrtěl hlavou na znamení, že nemá tušení a konejšivě Louise pohladil po zádech, načež se i s ním zvedl a i přes modroočkovy protesty mi ho předal. Vděčně jsem na černovláska kývl a přitáhl si Louise blíž k sobě.

„Zavolej Liamovi a ujisti se, že nepotřebuje pomoc. Trochu se nám to předání zvrtlo." Řekl jsem ještě Zaynovi, než jsem se otočil a i se svou omegou se vydal po schodech nahoru do naší ložnice.

„Je mi to moc líto, Lou." Vydechl jsem do Louisových vlasů, jakmile jsem ho položil do postele a přitáhl si ho k sobě. „Zklamal jsem tě. Tak strašně moc mě to mrzí. Měl jsem tady pro tebe být. Měl jsem si tě víc všímat, měl jsem být pořádnou alfou." Pevně jsem zavřel oči, abych zabránil slzám, aby mi začaly stékat po tváři a přitáhl si ho k sobě o něco víc. „Byl jsem zbabělec...Myslel jsem...myslel jsem si, že držet si od tebe odstup, pro tebe bude nejlepší, ale pravda byla, že jsem to nedělal pro tebe, ale pro sebe. Tak moc jsem se bál, že mi na tobě začne až moc záležet, že jsem si nevšiml, jak velkému nebezpečí tě vystavuju. Je mi to tak hrozně moc líto." Šeptal jsem mu do ucha, zatímco jsem se s ním pomaličku houpal. Louis na to nic neřekl. Jen dál zíral do prázdna, ztracený ve svých vlastních myšlenkách, ve kterých mě dozajista proklínal a přál si, aby mě nikdy nepotkal.