The beauty and the beast [ABO story]

The last beautiful memory

Já vím, já vím, já vím. Slibovala jsem díl na neděli a vážně jsem to chtěla dodržet, ale z nějakého důvodu mi zrovna v neděli večer spadla wi-fi a nešla asi až do pondělního oběda, což mi bylo stejně k hovnu, protože jsem se vrátila domů až v sedm s tím, že musím v úterý vsávat ve 4 a ještě jsem měla doma šíleně moc povinností, které jsem musela ten den stihnout -_- Věřte mi, že jsem z toho byla zoufalá. No snad mi to čekání odpustíte a nakonec usoudíte, že se na tenhle díl oplatilo čekat :) Love you all :*

----------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Víte, to ráno, kdy konečně opadne to posednutí smyslů způsobené rutem nebo heatem tak nějak očekáváte, že se probudíte vedle toho, s kým jste strávili několik posledních dnů, které byly naplněné vášní a hlavně divokým sexem. Nezáleží na tom, jestli je to naprostý cizinec nebo láska vašeho života. Vaše podvědomí vám i tak říká, že byste ho měli mít při probuzení vedle sebe. Takže je naprosto pochopitelné, že když otevřete oči a vedle sebe nikoho nemáte, cítíte se značně mizerně. A hlavně špinavě. Jako kdybyste byly jen špinavá děvka.

Nikdy jsem si nemyslel, že by se mi něco takového mohlo stát. Rozhodně ne s Harrym. On takový nebyl. Nepotřeboval jsem ho znát roky, abych tohle věděl. Možná to byla alfa, která skrývala mnoho tajemství, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že by mi tohle nikdy neudělal. Odmítal jsem tomu věřit. Jenže prázdné místo vedle mě dokazovalo opak.

Na chvíli jsem musel pevně zavřít oči a potřást hlavou, abych se zbavil toho nepříjemného pocitu, který se mi usadil v žaludku. Šíleně moc jsem se bál, že mě opustil. Bál jsem se, že mě tady nechal napospas sobě samému, i když moc dobře věděl, že budu potřebovat, aby se o mě někdo postaral. Sice se mi to jen těžko přiznává, ale omegy jednoduše nemůžou být zcela nezávislé. Vždy někdo musí být po jejich boku, protože samy se cítí bezbranné a věřte mi, to není pocit, který byste chtěli zažít.

Roztřeseně jsem se nadechl, obmotávajíc si přitom kolem sebe přikrývku. Moje oblečení totiž záhadně zmizelo. Mohl jsem jen doufat, že ho najdu někde v domě buď pohozené na zemi nebo složené na stole nebo komodě. Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby se ukázalo, že si ze mě Harry chtěl vystřelit a všechny věci odnesl, bůh ví kam.

Opatrně jsem vstal a rozhodl se to tady prohledat. Chodil jsem od jedné místnosti ke druhé a v koutku duše doufal, že tam najdu alespoň mé oblečení. Úplně nejlepší by bylo, kdybych našel i Harryho, ale tomu jsem moc nevěřil. Zatím to totiž vypadalo, že si se mnou jednoduše užil a pak odešel. Konec konců měl na to plné právo. Rozešli jsme se. Už jsem nadále nebyl jeho starost. Nic mu nepřikazovalo zůstat.

Několik minut jsem jen tak bloumal po hořejším patře a snažil se najít cokoli, co bych si mohl obléct, ale nic jsem nenašel. Všechny skříně byly prázdné a v některých pokojích dokonce ani nábytek nebyl. Vlastně to tu vypadalo, jako kdyby tady už hodně dlouho nikdo nebyl. To místo bylo dokonale opuštěné a nejhorší a tom bylo, že kolem byly jen lesy. Byl to dům uprostřed ničeho. Víc strašidelnější už to tady snad být ani nemohlo.

„Za způsobené potíže se velice omlouvám." Ozval se z ničeho nic chraplavý hlas, když jsem se přiblížil ke schodům. Srdce mi při tom poskočilo radostí. Nemohl jsem uvěřit, že mě tu nakonec nenechal. Žádná slova na světě nemohla popsat, jak nesmírně moc se mi ulevilo. Tak velký kámen mi ze srdce ještě nikdy předtím nespadl. „Ano, já vím. Je to moje chyba. Ještě jednou se hluboce omlouvám." Promluvil Kudrnáč znova a opět se odmlčel, aby si mohl poslechnout, co mu ten s kým mluvil, chce říct.