The beauty and the beast [ABO story]

Trust me

LOUIS:

„Víš, že zírání se považuje za neslušné, že jo?" zamumlal jsem, jakmile jsem se začal vracet z říše snů do reálného světa. Myslím, že i ve spánku jsem ten jeho pronikavý pohled, který mi způsoboval příjemné mrazení, dokázal cítit, protože to bylo snad poprvé, kdy jsem dokázal klidně spát, aniž by mé tělo ovládal strach nebo nejistota. Bylo to snad poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem se probudil a cítil se v bezpečí. Byla to příjemná změna. Jen jsem si přál, abych taková rána mohl zažívat častěji. Jenže něco mi říkalo, že Harryho jen tak nepřesvědčím, aby se přestal vykrádat z postele brzy ráno nebo, aby se vůbec obtěžoval každý večer dorazit do naší ložnice.

„A já myslel, že je to spíše romantická záležitost." Odpověděl se zřejmým pobavením v hlase. Nemohl jsem si pomoct, ale při tom tónu jsem se musel usmát. Už dlouho jeho hlas nezněl tak uvolněně, ale někde uvnitř jsem věděl, že pod tou tenkou vrstvou klidu je spousta bolesti a paniky. Ale to jsem si teď nechtěl připouštět. Toužil jsem pouze po klidném ránu se svou alfou.

„Nemyslím si." Zamumlal jsem do polštáře a donutil se otevřít oči, abych konečně mohl spatřit tu překrásnou tvář s ještě překrásnějším úsměvem. Občas jsem nemohl uvěřit, že patřím někomu tak nádhernému. Bylo to jako sen. Kdyby Harryho rodina nebyla tak pošahaná, můj život by byl perfektní.

„Oh, vážně?" zasmál se kudrnáč těsně předtím, než se ke mně sehnul a dal mi něžný polibek na rty. Maličko jsem se pousmál a přitáhl si ho k sobě blíže, abych náš polibek mohl prohloubit.
„Vážně." Řekl jsem, když jsem se trochu poodtáhl a věnoval mu ještě jeden úsměv, než jsem ho opět začal líbat. Moje srdce v tu chvíli začalo skákat radostí. Harry se ke mně tímhle způsobem nechoval od chvíle, kdy jsem utekl od Ryana. Byla to opravdu příjemná změna. Kdyby to bylo možné, zastavil bych čas, jen aby tento moment nikdy neskončil.

Jenže jako každá krásná chvilka, i tahle musela skončit. „Děje se něco?" zeptal jsem se zmateně Harryho, který se ode mě odtáhl a opět nasadil ten svůj pochmurný výraz, který poslední dobou nosil až příliš často.
„Měl bych se ti podívat na to rameno." Odpověděl tichým vyrovnaným hlasem, ale já věděl, že uvnitř je všechno, jen ne klidný. Přál jsem si, abych mohl říct nebo udělat něco čím bych mu mohl ulevit od všech těch negativních emocí, ale pravda byla taková, že s tímhle se Harry musel vypřádat sám. Já mohl jen zůstat po jeho boku a držet ho za ruku při boji s jeho vnitřními démony. Nic víc v mých silách nebylo.

„Dobře." Pípl jsem a posadil se k němu zády, aby měl k ráně lepší přístup. Sice jsem si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad, aby mě ošetřoval právě Harry, ale nehodlal jsem nic namítat. Nechtěl jsem, aby si to vyložil špatně. Jeho péči jsem miloval, ale nechtěl jsem, aby si musel připomínat, co všechno se mi kvůli němu stalo, i když ve skutečnosti nic z toho nebyla jeho vina. On nemohl za to, že jeho bratr je psychopat a jeho otec ještě větší. Tak to prostě bylo a nikdo s tím bohužel nemohl nic udělat. Dokonce ani Harry, i když jsem si byl jistý, že jeho srdce po ničem jiném netoužilo.

„Kdyby to moc bolelo, tak řekni." Upozornil mě kudrnáč, ale já ho sotva dokázal vnímat. Byl jsem tak hluboko ponořený v myšlenkách, že skutečný svět se zdál na míle vzdálený.
„Neboj..." zamumlal jsem téměř nesrozumitelně. „Liam mi dal tolik prášků proti bolesti, že to nebudu cítit ještě týden." Oznámil jsem mu, ještě stále myslí někde úplně mimo.
„Za prvé...Li ti toho zase tolik nedal a za druhé...takhle léky na bolest nefungují. Velikost dávky neurčuje dobu účinnosti." Řekl Harry s povzdechem a opatrně dokončil převaz mé rány.
„Ale to nic nemění na tom, že to nebolí." Řekl jsem a otočil se k němu čelem. „Nehraju si na hrdinu, přísahám. Můžeš si to sám ověřit skrz naše pouto."
„Věřím ti." Vydechl Harry a natáhl ruku, aby mě mohl něžně pohladit po tváři. „Jsi tak statečný, Louisi." Vypadlo z něj omámeným tónem. „Tak moc bych si přál, abych ti mohl dát normální život a...
„Stop." Přerušil jsem ho a posunul se k němu blíž, abych mohl vzít jeho obličej do svých rukou. „Přestaň takhle prosím mluvit. Tohle možná není ideální, ale myslím, že už jsem ti několikrát dal jasně najevo, že to jediné, co potřebuji, jsi ty, Harry Stylesi." Zatímco jsem mluvil, nepřestával jsem se mu dívat do očí, abych dal svým slovům větší důraz. Potřeboval jsem se ujistit, že to tentokrát můj mate pochopí. Už jsem se déle nemohl dívat na to, jak se užírá vinou, která ještě k tomu není ani oprávněná. Potřeboval jsem mu nějak ukázat, že to co říkám je čistá pravda. Nemohl jsem ho nechat, aby se bezdůvodně mučil, jen kvůli mně,