The beauty and the beast [ABO story]

The darkest temptation

HARRY:

Od mé a Louisovy hádky uteklo už několik týdnů. Ani jeden jsme na toho druhého nepromluvili. Oba jsme k tomu měli své důvody. Když jsem nad tím tak přemýšlel, celkem jsem se divil, že jsme oba vybuchli až po takové době. Oba jsme toho v sobě dusili až přes příliš.

„Kdy to začalo?" zeptal se Liam z ničeho nic, téměř okamžitě na to, jak se rozletěly dveře do mé pracovny, a na stole přistál štos papírů, na kterých byly výsledky mých krevních testů, které jsem si nechal před několika dny udělat.
„Nevím..." Přiznal jsem a nervózně se zavrtěl. „Asi hned po té hádce." Zamumlal jsem nakonec a zahanbeně sklopil pohled. Z určitých důvodů jsem nechtěl, aby na to někdo přišel, jenže teď to bylo venku a já se s tím musel vypořádat.

„Proč si ještě nevyhledal pomoc?" přerušil mé myšlenky Liam.
„Protože..." Chtěl jsem odpovědět, ale popravdě jsem netušil, co bych mu měl říct. Že se ze mě stal můj otec? Že jsem byl vyděšený k smrti, jen jsem pomyslel na tu věc, která rostla uvnitř mého mate? Že jsem v sobě nedokázal najít dostatek sil, abych zvedl zadek a něco se sebou udělal? Ne, nic z toho bych před ním ani před nikým jiným nepřiznal. Měl jsem svou hrdost konec konců.

„Chápu." Promluvil nakonec hnědovlásek, přerušujíc tak napjaté ticho, které nás do té doby obklopovalo.
„Ne, nechápeš." Odporoval jsem mu, přičemž jsem se zvedl ze židle a zadíval se z okna, abych mu nemusel čelit. Snad nikdy v životě jsem se nechoval jako větší zbabělec, jako právě teď. Hnusil jsem se sám sobě, ale i tak jsem s tím nic nedokázal udělat. Byl jsem slaboch, který si nezasloužil nic dobrého.

„J-já..." Vydechl jsem po dalších několika minutách ticha, kdy jsem jen zíral ven, snažíc si nějak uspořádat myšlenky. „Nejhorší na tom celém je, že si pamatuju, jak moc jsem ho miloval. I jak moc jsem se těšil, až budu táta, ale...ale...nevím...jediné na co teď dokážu myslet, když se na Louise podívám, je to, že v něm roste zrůda, která mě jednoho dne připraví o všechno." Pevně jsem zavřel oči a opřel si čelo o chladné sklo. Z nějakého důvodu mě to uklidňovalo.

„Přece víš, že to není pravda." Namítl okamžitě Liam bez jakéhokoli zaváhaní. „Koukni se na sebe." Jsi snad nějaké monstrum, které nemyslí na nic jiného, než jak se zbaví svého otce?" Liamova slova zněla rozumně, ale v mém mozku vše svítilo červeně a všude se ozývaly sirény, které oznamovaly blížící se nebezpečí. Nemohl jsem si pomoci. Byl jsem v tom až po uši a jednoduše jsem nedokázal vidět nic, kromě své vlastní pravdy.
„O to právě jde, Li!" Vykřikl jsem naléhavě, ale zase ne tak nahlas, aby mě bylo slyšet na chodbu. „Já chci zabít svého otce." Přiznal jsem už tišším hlasem a unaveně si promnul kořen nosu. Bylo toho zkrátka moc. Už jsem prostě chtěl, aby to skončilo.

„Jo, ale to chceš udělat, protože je to posraný šílenec, který chce zabít, jak tebe, tak tvého bratra a dokonce i tvou těhotnou omegu! Nic z toho by se nestalo, kdyby začal brát léky, a ty to moc dobře víš! Takže se tady přestaň se staženým ocasem schovávat a koukej dojít za doktorem!" Liam jen málokdy zvyšoval hlas, Většinou měl na sobě svou neproniknutelnou masku, díky které držel své emoce uvnitř sebe, nedávaje nikomu sebemenší šanci nahlédnout do jeho nitra. Jenže teď přímo zuřil. Nejspíš ani nebyl moc daleko od toho, aby mě praštil. Svým zvráceným způsobem mě ten jeho výbuch zahřál u srdce. Znamenalo to totiž, že mu na mně záleželo. Něco takového jsem v tuhle chvíli potřeboval víc, než jsem byl ochotný přiznat.

„A co když ne, Li?" vydechl jsem šeptem a konečně se k němu otočil, abych se mu mohl zadívat do očí. „Co když tohle co cítím uvnitř, co cítí i Desmond, není nemoc. Co když to má alfy upozornit na to, že se jejich dítě zkrátka nemá narodit? Co když bychom se ho já nebo Ryan pokusili zabít, i kdyby všechno bylo normální?" Moje logika nedávala moc smysl. Někde hluboko uvnitř jsem to věděl, ale tuhle svoji část jsem zkrátka nedokázal poslouchat.