The beauty and the beast [ABO story]

Some people can't be fixed

LOUIS:

„Kdo je Anne?" vyhrkl jsem z ničeho nic uprostřed noci. Věděl jsem, že Harry nespí. Z nějakého důvodu jsme oba byli vzhůru a toulali se v našich myšlenkách. Byla to zvláštní noc. Vzduch kolem nás byl hustý a nabitý jakousi zvláštní energií. I celý dům se zdál jiný...tišší. Obvykle jsme mohli slyšet klapání podpatků, různé hlasy a zvuky, které přicházely z chodby, ale v ten moment jako by se čas snad zastavil. Všude vládlo jen strašidelné ticho, které přerušovaly jen naše dechy.

„Kde jsi to jméno slyšel?" zeptal se kudrnáč po krátké pauze tak potichu, až jsem ho málem přeslechl. Harryho tělo se celé napjalo a skrz pouto se na mě začala valit lavina emocí, které jsem sotva dokázal rozeznat natož vstřebat.
„Ryan...on...um..." V tu chvíli, jako kdybych ztratil schopnost mluvit. Mohl jsem jen zírat do tmy a představovat si jak asi obličej mého mate vypadá. Nejspíš jsem tohle téma nikdy neměl otevírat. Měl jsem zůstat zticha a nestrkat nos do věcí, do kterých mi nic nebylo.

„Samozřejmě, že ti o ní ze všech lidí na světě řekl právě můj bratr." Vydechl unaveně a možná i trochu podrážděně Harry a projel si rukou své už tak dost rozcuchané vlasy.

Na malý moment mezi námi zavládlo ticho, což mě jen utvrdilo v názoru, že tohle byl hodně špatný nápad. Měl jsem držet hubu a třeba se později zeptat Nialla. Ten kluk věděl snad o všem, co se v tomhle domě šustlo. On by mi určitě odpověděl, aniž bych otevřel staré rány svého mate.

„Víš..." ozval jsem se po několika vteřinách a otočil se čelem k němu, abych na něj alespoň trochu viděl. „Nemusíme se o tom bavit. Já...já...neměl jsem to vytahovat. Omlouvám se...byla to..." Opět jsem zmlkl. Vlastně jsem netušil, co bych měl v takovou chvíli říct. Harryho srdce se při vzpomínce na tuhle ženu naplnilo smutkem a bolestí. To jsem nikdy nechtěl. Už tak se mnou měl až příliš starostí. Nechtěl jsem ho zatěžovat nepříjemnými vzpomínkami.

„Neomlouvej se." Řekl po několika minutách Harry, přičemž bříšky prstů přejel po mé tváři. Ten dotek byl něžný a jemný. Připadalo mi, jako kdyby se ta velká, silná a občas i nemotorná alfa vedle mě bála, že se při větším tlaku rozpadnu. Nemohl jsem si pomoct, ale při té myšlence jsem se musel usmát. Bylo to rozkošné. Někdy jsem nemohl uvěřit, že někdo tak roztomilý, milý a starostlivý, může po večerech uzavírat dohody s drogovými kartely nebo prodávat zbraně na černém trhu. Občas mi připadalo, jako kdyby Harry v sobě měl dva naprosto odlišné lidi, kteří tvořili stejně silný kontrast jako oheň a voda nebo slunce a měsíc. Bylo to tak moc zvláštní, ale to neznamenalo, že by to změnilo způsob, jakým ho mé srdce vnímalo. To ani náhodou. Tohle byla jediná věc, o které jsem si byl zatraceně jistý, že se nikdy nezmění.

„Hádám...hádám, že jsem ti o ní měl říct už dávno." Vypadlo po dalších několika vteřinách z Harryho, přičemž vzal mou ruku do své dlaně a začal si hrát s mými prsty, zatímco se sám pro sebe zamyšleně mračil.

„Anne...um...Anne je...byla má matka." Vydechl nakonec těžce kudrnáč. „Zemřela, když mi bylo patnáct." Při těch slovech jsem zalapal po dechu. Neuměl jsem si představit, jak těžké to pro něj muselo být. Já jsem svou mámu sice taky ztratil, ale alespoň jsem věděl, že byla naživu. Pořád tam někde byla. Pořád se tam někde smála, chodila do práce, nakupovala. Prostě žila svůj život. Jenže ta Harryho byla pryč. Zkrátka se jen tak vypařila a nikdo si nemohl být jistý, co se s její duší stalo nebo jestli opravdu odpočívá v pokoji. Okolo smrti bylo vždy tolik otázek. Možná proto se jí lidstvo tak moc obává. Možná proto jí všichni tolik nenávidí. Nikdo nám totiž nemůže slíbit, že lidi, kteří nás opustili, jsou šťastní. Uměl jsem si představit, jak taková nejistota musí někoho zabíjet.