The beauty and the beast [ABO story]

Rut

LOUIS:

A few weeks later...

Seděl jsem v houpacím křesle na malém balkóně, který byl součástí Harryho ložnice, s nohama přitaženýma k hrudníku a v rukou jsem svíral hrnek s horkým čajem, který mě jako jediný zahříval, ale chlad, který se mi zarýval až do morku kostí, byl to poslední, co mě v tuhle chvíli trápilo.

Moje mysl byla zaplavená myšlenkami a já nedokázal najít způsob, jak je všechny utřídit a udělat si konečně v hlavě pořádek. Ryan mě neustále ve snech pronásledoval, ale bohužel muž, který slíbil, že bude mou alfou, nebyl nikde k nalezení, když jsem se v noci probouzel z další noční můry, kde mě pronásledovaly dva zelené smaragdy, které však byly plné zloby a nenávisti.

Posledních pár dní jsem se dokonce rozhodl spát s rozsvícenou lampičkou. Až příliš jsem se bál, že na mě ve stínech bude čekat nějaké monstrum. Možná to byla hloupost, ale já jinak nedokázal usnout. Zvlášť, když Harry nebyl vedle mě, aby mě mohl držet a já mohl cítit jeho tělesné teplo, které právě teď bylo to jediné, co mě dokázalo alespoň trochu uklidnit. Jenže Harry se evidentně rozhodl, že se mi bude vyhýbat. Od chvíle, kdy mě zachránil před Ryanem, jsem ho viděl jen párkrát, což mě celkem dost mrzelo. Chtěl jsem s ním být, i když vypadal jako muž, který mi způsobil všechno to utrpení, ale na tom mi nezáleželo. S ním jsem se cítil v bezpečí. On byl jediný lék na mé rány. Potřeboval jsem ho. Jenže on to zjevně nechápal...

„Jak ti je?" ozval se z ničeho nic za mnou hlas s irským přízvukem, který mi byl až moc dobře známý.
„Dobře." Odpověděl jsem automaticky, protože to beztak byla jediná odpověď, kterou ode mě všichni očekávali. Nikdo nechtěl slyšet o mých pravých pocitech, protože nikdo nevěděl, co by mi na to měl říct. Což bylo samozřejmě pochopitelné. Ani já sám jsem netušil, co bych chtěl vlastně slyšet. Možná tohle schovávání a vyhýbání se tomu, co mi Ryan udělal, bylo pro všechny i pro mě samotného to nejlepší. Beztak bych asi netušil, co bych měl říct, kdyby po mě někdo vyžadoval pravdivou odpověď.

„Napadlo mě, že ti přinesu deku, aby si nám ještě nenastydl." Oznámil mi blonďáček, než přese mě přehodil přikrývku a sám se usadil vedle mě.
„Vždyť na tom stejně nezáleží." Zamumlal jsem si sám pro sebe a usrkl trochu čaje, dál se dívajíc někam do dálky na překrásnou krajinu, která se rozléhala kolem Stylesovic rodinného domu.
„O čem to mluvíš?" zeptal se mě nechápavě Niall, čímž mě konečně donutil, abych se na něj podíval.
„Proč by na tom mělo záležet, hmm?" Vyjel jsem na něj až příliš ostře. Ni si nezasloužil, abych si na něm vyléval svou frustraci a vztek, ale měl smůlu. Byl zrovna po ruce a já vážně potřeboval, aby ty emoce ze mě už konečně šly ven. Připadalo mi, že kdybych je nevypustil, vybuchla by mi hlava.

„Harry se mi vyhýbá obloukem, takže nepotřebuju sílu na to, aby si mě mohl označit. Proč by taky něco takového dělal? Díky Ryanovi je moje tělo odporné. Všude mám jizvy a moje prdel byla už tolikrát ošukaná, že já sám bych se jí nejraději nedotkl ani čtyř metrovou lopatou, kdybych nemusel!" Měl jsem nehoráznou chuť brečet, ale mé oči odmítaly propustit ty slané kapky, abych si mohl ulevit. Zdálo se, že všechno je proti mně. Možná by bylo lepší, kdybych už konečně umřel. Alespoň bych ušetřil trápení jak sám sobě tak i všem okolo.

„Lou..." Řekl Niall s povzdechem a přešel ke mně, aby mě mohl obejmout. „Tohle neříkej. Harry se ti nevyhýbá, protože by tě nechtěl a tvoje tělo není odporné."
„Jak tohle můžeš vědět?" pípl jsem a přitiskl se k němu pevněji. Právě teď jsem potřeboval buď boxovací pytel, nebo pořádné objetí, a jelikož byl Niall můj kamarád, raději jsem ho objal a užíval si něčí teplo, které mě příjemně zahřívalo.
„Protože to vím." Odpověděl mi jednoduše blonďáček, ale já ho znal až příliš dobře. Ten kluk přede mnou něco tajil. Tím jsem si byl více než jistý.