The beauty and the beast [ABO story]

Trust him but do not love him

LOUIS:

Harrymu trvalo něco kolem dvaceti hodin, než se jeho tělo konečně unavilo dostatečně na to, aby mohl usnout. Snad ještě nikdy předtím jsem ho neviděl v takovém stavu. Přál jsem si, abych pro něj mohl něco udělat, ale to bylo bohužel nemožné. Harry si svým rutem prostě musel projít, stejně jako každá jiná alfa. To ale neměnilo nic na tom, že se mi ani trochu nelíbilo, vidět ho v tak velkých bolestech. Každičká buňka v mém těle mu chtěla nějak pomoct, alespoň trochu mu ulevit, ale pravda byla, že tady nebylo nic, co bych pro něj mohl udělat, kromě poskytnutí mu mého těla. Což sice do jisté míry pomohlo, ale já věděl, že jeho mysl si vyčítá každičký hrubší dotek, který mi můj mate během svého rutu věnoval.

Harry byl zkrátka anděl, kterému vzali křídla a nutili ho dělat zlé věci. Alespoň takhle jsem si celou tuhle situaci vykládal já. Jinak jsem totiž nedokázal pochopit, jak někdo tak něžný, milující a starající se mohl skončit na místě, jako bylo právě tohle.

S povzdechem jsem se posadil a zadíval se na svého mate, který se i ve spánku mračil a nespokojeně vrtěl. Skrz naše pouto jsem mohl cítit všechnu tu nezkrotnou touhu, která se v něm hromadila a způsobovala mu až agonické bolesti, ale také neklid jeho mysli, která mu neustále vyčítala způsob, kterým se mnou zacházel.

Unaveně jsem si povzdechl a mírně se protáhl, abych alespoň trochu uvolnil zatuhlé svaly. Až moc dobře jsem si uvědomoval, že bych se měl vyspat a nabrat trochu sil, ale z nějakého důvodu jsem nemohl usnout. Neustále jsem se vrtěl a zoufale se snažil vyhnat všechny myšlenky z mé hlavy, ale nešlo to. Měl jsem strach z toho, co nás čekalo, nehledě na to, že jsem měl neustále před očima Ryana a to jak sexy vypadal, když se nade mnou skláněl. A aby toho nebylo málo, přes naše pouto ke mně Harry nepřestával vysílat vlny neklidu. Chvílemi mi připadalo, že mi vybouchne hlava a můj žaludek na tom taky nebyl zrovna úplně nejlépe.

Čím déle jsem v naší ložnici zůstával, tím více zle mi bylo. Už jsem to tam nemohl vydržet. Připadal jsem si jako v pasti. Potřeboval jsem odtamtud vypadnout a i když jsem věděl, že bych měl raději zůstat, pro případ, že by se Harry probudil a potřeboval by mě, potichu jsem se vyplížil ven na chodbu a zamířil do kuchyně pro nějaké to jídlo a vodu, které jsem do sebe i do Harryho potřeboval nutně dostat.

„Neměl by ses náhodou starat o mého syna, jako správná hodná omega, hmm?" ozvalo se z ničeho nic, když jsem otevřel lednici. Od leknutí jsem sebou trhl a bleskově se otočil k nově příchozímu, který měl na tváři svůj žraločí úsměv, ze kterého se mi dělalo upřímně špatně.

„J-jen...huh...já...j-jen j-jsem...jen jsem se rozhodl skočit pro n-něco k jídlu." Vysoukal jsem ze sebe, zatímco jsem se snažil vymyslet, jak odsud co nejrychleji vypadnout. Bál jsem se, co by mi Desmond mohl udělat. Konec konců, byli jsme tady sami, a pokud někdo hlídal na chodbě, byl jsem si sakra jistý, že by mě před mým tchánem nezachránil.

„Tak perfektní..." Vydechl fascinovaně a přešel ke mně o něco blíž. V ten moment jsem měl co dělat, abych neutekl zpátky za svým mate. Byl jsem neskutečně moc vyděšený, ale nemohl jsem jen beze slova odejít. Vsadil bych se o cokoli, že Desmond by to pak Harrymu dal pořádně sežrat. Takový projev neúcty by mi určitě jen tak neprošel.

„Škoda jen, že ta tvá dokonalost je pouhou přetvářkou." Dodal po několika minutách, kdy si mě jen zkoumavě pozoroval.
„C-co prosím?" vypískl jsem dřív, než jsem se stačil zastavit. Nebylo to tak, že by se mě jeho slova dotkla. Věděl jsem, že nejsem perfektní. Od toho jsem měl tak daleko, jak to jen šlo, ale v tu chvíli jsem dokázal myslet pouze na to, že Desmond o mě zjistil něco, co se nikdy nesměl dozvědět. Uvnitř mě se spustil alarm a jeho vševědoucí výraz mě jen utvrdil v tom, že jsem totálně v háji.