The beauty and the beast [ABO story]

"Mine..." "Yours."

Moc se Vám všem omlouvám, že jsem tak dlouho nepřidala, ale jen já můžu odejet na dovolenou a jako suvenýr si s sebou přivést zápal plic :D Jsem prostě neskutečná, zvykejte si :D Plus nám ještě blbnul internet, takže i to mi bránilo v přidání dalšího dílu. Moc mě to mrzí. Snad mi to odpustíte. Love you all ♥

---------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Zíral jsem na svůj odraz už snad celou věčnost. Zkoumal jsem každičký centimetr svého těla a snažil se přijít na to, proč mě Harry vlastně ještě chce. Nechápal jsem to. Byl jsem odporný. Má kůže i duše byly znetvořeny jizvami, které se už nikdy neměly zahojit. Byl jsem jedna velká troska. Nestál jsem za tu námahu. Nestál jsem ani za pohled. Popravdě se mi, ze mě samotného chtělo zvracet. Měl jsem neuvěřitelnou chuť se napřáhnout a přinutit ten hnusný obraz, aby se rozbil na tisíce maličkých kousíčku, ale z nějakého důvodu jsem nemohl. Moje ruce se odmítaly pohnout. Jediné na co jsem se v ten okamžik zmohl, bylo tupé zírání vpřed a utápění se v černých myšlenkách, které poslední dobou okupovaly mou hlavu až příliš často.

Chtěl jsem, aby to už konečně skončilo. Chtěl jsem se cítit tak, jak jsem se cítil, když jsem byl s Harry v jeho posteli a on mi šeptal, jak moc nádherný jsem, zatímco obsypával mé tělo polibky. Přál jsem si, abychom tak mohli zůstat navěky, ale bohužel to nebylo možné. Harryho rut pominul už před nějakou dobou a zatímco on si spokojeně pochrupoval ve své posteli, já zíral na svůj odraz a snažil se vymyslet způsob, jak sám se sebou dokážu žít. Protože pokaždé, když jsem se zadíval na nějakou jizvu, vybavila se mi až příliš živě ona bolestná vzpomínka, která se za ní schovávala. Takhle jsem dál existovat nemohl. Rozhodně ne dlouho.

„Copak tady děláš?" ozval se za mnou z ničeho nic ten nádherný chraplavý hlas, který byl nyní o něco hrubší než obvykle, ale to bylo jen díky tomu, že se jeho majitel právě vzbudil.

Miloval jsem, jak jeho hlas zní po ránu. Už jsem na to málem zapomněl. Ryan se postaral o to, aby každou hezkou vzpomínku nahradil hned několika odpornými, při kterých jsem měl pocit, že už nemá smysl dál žít. Ale Harry se posledních pár dní pečlivě staral o to, abych se cítil jen a jen báječně. Sice jsem netušil, jak to udělal, ale dokázal to. Jedině s ním jsem měl pocit, že můžu opět dýchat. On byl má záchranná kotva, která mě chránila před tím, abych odplul do moře zoufalství, dokud však už nebylo návratu. Každý, kdo se do těchto vod vypravil, se už nikdy nevrátil. Voda ho pohltila a zmařila tak jakékoli šance na šťastný konec daného člověka. Nechtěl jsem tak dopadnout. Nechtěl jsem prožít věčnost v utrpení. Přál jsem si, aby pro mě nakonec všechno dobře dopadlo, ale zatím se to nezdálo jako něco pravděpodobného. Bylo to jen hloupé přání, které mělo jen mizivou šanci na to, že se stane skutečností.

„Jen přemýšlím." Vydechl jsem a zavřel oči, když Harry začal obsypávat drobnými polibky můj krk, což způsobilo, že se celým mým tělem začalo rozlézat příjemné mrazení, které mě i donutilo tiše zasténat.
„O čempak?" zeptal se opět Harry a přitáhl si mě k sobě blíž. Spokojeně jsem vydechl a natiskl se na něj, jak nejvíc to šlo. S ním jsem se cítil v bezpečí. Konečně jsem si mohl sám sobě dovolit relaxovat. S ním bylo vše zase v pořádku. Harryho náruč totiž byla jediným místem, kde jsem mohl zapomenout na Ryana i na to co mi udělal. U něj jsem mohl předstírat, že se to ani nikdy nestalo. Mohl jsem předstírat, že ta bolest, která mě zevnitř zabíjela, není skutečná. Mohl jsem zkrátka předstírat, že je mi fajn, i když to všechno byly jenom lži.