The beauty and the beast [ABO story]

I don't plan to die today

LOUIS:

Celé to začalo úplně nevinně. Harry mě odvezl zpátky ke kolejím a jako pravý gentleman mě doprovodil až k mému pokoji, kde mi políbil hřbet ruky a se slovy „uvidíme se později" odkráčel vesele pryč. Ještě chvíli jsem tam stál a pozoroval ho, jak odchází. Najednou jsem si připadal jako v sedmém nebi. Jenže mou malou chvilku štěstí opět zkazil Niall se svým kázáním o tom, jak je Harry pro mě špatný. Samozřejmě jsme se kvůli tomu pořádně pohádali. On měl prostě svůj názor a nehodlal akceptovat ten můj. Sice jsem měl Nialla rád, ale právě teď mi lezl šíleně na nervy. Choval se, jako kdyby ho mělo zabít, kdyby se měl Harryho alespoň pokusit poznat. Opravdu jsem nechápal, co má za problém.

Situace s Niallem se v průběhu dne začala postupně stupňovat, až nakonec vyvrcholila jeho prohlášením, že požádá o to, aby se mohl přestěhovat do jiného pokoje. V tu chvíli jsem byl tak naštvaný, že jsem mu řekl, ať si jde, že mi tady bez něj stejně bude líp. Hned jsem toho zajisté litoval. Nechtěl jsem, aby odešel, ale moje ego mi nedovolovalo to přiznat nahlas. Místo toho jsem po něm jen hodil tašku s tím, že by už měl začít balit a pustil jsem si do sluchátek nějaké písničky. Myslím, že na mě Niall několik vteřin vyjeveně zíral, ale mě to bylo jedno. V ten moment jsem byl přesvědčený o tom, že pokud nedokáže Harryyho při nejmenším tolerovat tak nemá cenu se s ním nadále bavit. Stejně naše přátelství poslední dobou spíše připomínalo nějakou špatnou telenovelu než cokoli jiného. Jen jsme se pořád hádali a usmiřovali se jen proto, abychom se mohli za pár dní opět pohádat.

Niall se odstěhoval ještě ten večer s tím, že o přeložení požádá později. Stejně v tuhle hodinu v kanceláři nikdo nebýval.

Poté, co za blonďáčkem zaklaply dveře, otočil jsem se čelem ke zdi, abych se nemusel dívat na prázdnou polovinu pokoje, kterou po sobě Niall zanechal a pevně zavřel oči. Doufal jsem, že se usu dříve, než mi dojde, co jsem vlastně udělal a začnu brečet. Stejně za všechno mohl ten irský skřet. Kdyby se nechoval jako moje matka a pokusil se alespoň s Harrym trochu vycházet tak by se nic z tohohle nemuselo stát. Mohli jsme být nadále kamarády a všechno mohlo být v pořádku.

Tohle byla první rána, kterou mě chtěl vesmír nejspíš upozornit na to, co mi Niall říkal už od začátku a to, že mě Harry akorát tak přivede do neštěstí. Jenže já byl zaslepený. Viděl jsem Harryho jako toho nejdokonalejšího člověka na téhle planetě. Kdokoli, kdo o něm začal prohlašovat něco ošklivého, jsem automaticky považoval za idiota. Netušil jsem co to se mnou je. Tohle jsem nebyl já. Protivný jsem býval jen na alfy, které se mě pokoušely sbalit. Na své kamarády jsem nikdy nezvyšoval hlas a hlavně jsem se s nimi nikdy nehádal.

Další rána přišla v moment, kdy jsem přišel ráno na svou soukromou hodinu s panem Jonesenem a ten mi dal přednášku o tom, jak moc jsem ho zklamal a jak ode mě očekával víc a nakonec to dovršil upozorněním, že pokud ještě jednou jen tak beze slova zmizím, vyhodí mě ze své třídy. Málem jsem se tam před ním rozbrečel. Cítil jsem se neskutečně mizerně. Nemohl jsem uvěřit, že jsem byl takový blbec. Celou dobu jsem myslel jen na Harryho a na své povinnosti jsem úplně zapomněl. Choval jsem se, jako kdyby mi nedocházelo, že pokud mě z téhle třídy profesor vyhodí tak nebudu mít šanci dostudovat a pokud nedostuduji tak pravděpodobně skočím za pultem v nějaké zapadlé kavárničce, kde budu prvních pár let odolávat oplzlým kecům nadržených alf a až teprve, když mi začnou tikat biologické hodiny tak si vyjdu na rande s první alfou, která mě alespoň trochu zaujme, a budeme spolu žít mizerný život plný rozmazlených problémových dětí, které nás opustí hned, jak budou mít první příležitost.