The beauty and the beast [ABO story]

Consecration

Věřte mi, že jsem stejně překvapená jako vy :D Taky jsem nečekala, že to stihnu, ale slíbila jsem té nejúžasnější osůbce na téhle planetě, že do konce týdne přidám další díl a tak ho tady máte :) Doufám, že se bude líbit. Love you all ♥

------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Dneska jsi nějaký pomalý, Tomlinsone!" Křikl po mě Zayn, který musel kvůli mně zpomalit a se smíchem mě poplácal po zádech. „Natrhl ti snad Harry v noci zadek nebo jsi jen dneska extrémně líný?" zeptal se stále s tím arogantním úšklebkem na tváři, který byl jeho nedílnou součástí.
„Sklapni." Zavrčel jsem nevrle a trochu přidal, abych ho umlčel.

Nesnášel jsem, když si ze mě takhle utahoval. Na rozdíl od něj jsem nikdy předtím nechodil běhat. Přišlo mi to jako ztráta času. Raději jsem hrál na klavír, než abych se nějak hýbal. Zvlášť proto, že jsem to nepotřeboval. Nebyl jsem tlustý nebo tak něco. Možná můj zadek byl větší, než bych si přál, ale netrápilo mě to natolik, aby mě to donutilo s tím něco udělat. Jenže od té doby, co mě Harry zachránil, před Ryanem se mé dny začínaly stávat čím dál tím nudnějšími a jelikož jsem ven nemohl bez doprovodu, tak jsem se rozhodl, že začnu s běháním.

Popravdě to byl celkem blbý nápad, ale alespoň jsem na chvíli mohl z mého vězení vypadnout, pročistit si hlavu a urovnat myšlenky. Kdybych nemusel poslouchat Zaynovi neustále posměšky o tom, jak jsem pomalý, nebylo by to vůbec špatné, ale neměl jsem na výběr. Liam chodíval běhat moc brzo, Niall neběhal vůbec a nikoho jiného ke mně Harry nepustil. Samozřejmě, že Ryan si našel způsob, jak mě otravovat, aniž by o tom můj mate věděl, ale to byl zase jiný příběh.

„Jak se vůbec držíš?" ozval se z ničeho nic černovlásek, ale tentokrát na něm bylo vidět, že ho všechny legrácky už opustily. Tuhle otázku položil jen z čisté starosti o mě, což bylo celkem divné, protože se o mou maličkost nikdy předtím nezajímal. Spíš mě jen toleroval kvůli Harrymu, ale nic víc v tom nikdy nebylo.

„Jak bys řekl?" zeptal jsem se zadýchaně, zatímco jsem se snažil udržovat pořád stejné tempo. „Jsem vyděšený, ale hádám, že to nějak zvládnu." Dodal jsem ještě předstírajíc, že jsem nad věcí, i když to tak ani náhodou nebylo. Měl jsem sto chutí vzít nohy na ramena a už se do toho pitomého domu nikdy nevrátit, ale bohužel tohle jsem udělat nemohl. Už jen kvůli Harrymu. Způsobil bych mu tak až příliš velké problémy. Už tak se kvůli mně vzdal šance na opravdovou lásku. Nemohl jsem ho připravit i o jeho postavení. Dlužil jsem mu za svůj život. Co víc bych po něm mohl chtít? Absolvovat jeden hloupý večírek, který bude zakončený tím, že mi budou do kůže vypáleny jeho iniciály, bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat.

„Nemusíš si hrát na hrdinu, víš?"
„Na nic si nehraju." Odpověděl jsem mu, zatímco jsem zoufale lapal po dechu. Nechápal jsem, jak jeho hlas může být tak vyrovnaný. Kdybych na vlastní oči neviděl, že běží vedle mě, nikdy bych nevěřil, že se jen neprochází. „Dlužím to Harrymu. Obětoval kvůli mně všechno a riskoval ještě mnohem víc. Nemůžu ho zklamat." Řekl jsem a ještě trochu přidal, i když mé tělo proti tomu začalo protestovat. Potřeboval jsem se nějak zbavit té frustrace, která mě právě teď naplňovala. Jen jsem doufal, že tohle pomůže, jinak celé tohle mučení bylo k ničemu.

Z mého zamyšlení mě vytrhl až Zaynův smích. „Co všechno si myslíš, že kvůli tobě obětoval, hmm?" zeptal se černovlásek, když si všiml, jak se na něj nechápavě dívám a tiše se ptám, co ten jeho výbuch má znamenat.
„Šanci na to, že by si mohl označit někoho, koho bude skutečně milovat." Odpověděl jsem, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. „Není to snad dost velká oběť?"
„Byla by, kdyby tě už Harry nemiloval." Odpověděl mi Zayn pro změnu vážně. Dokonce i zastavil, aby se mi mohl podívat do očí a ujistit se, že vím, že to myslí vážně.
„Vtipné." Jen jsem protočil oči. Rozhodně jsem mu tohle nehodlal věřit. Z Harryho jsem vycítil všechny možné emoce, jako byl třeba vztek, frustrace, smutek, bezmoc...atd., ale nikdy ne nic, co by se podobalo lásce.