The beauty and the beast [ABO story]

Perfect little abnormal family

ZAYN:

„Nialle?" vydechl jsem překvapeně, když jsem vešel do Liamovy ložnice, ale místo hnědooké alfy jsem tam našel blonďatou betu, která se choulila v rohu místnosti, zatímco jejím tělem otřásaly hlasité vzlyky.

Téměř okamžitě jsem k němu přispěchal a vzal si ho do náruče, šeptaje mu při tom uklidňující slova. Nialla jsem znal až moc dobře na to, abych se z něj v tomhle stavu pokoušel vymámit nějaké odpovědi. Nejlepší bylo počkat, až se uklidní. Kdybych na něj ihned začal tlačit, ničemu by to nepomohlo. Vlastně by to všechno jenom zhoršilo. Proto jsem ho jen sevřel v pevném objetí a začal se s ním lehce pohupovat ze strany na stranu.

„Chceš mi říct, co tě tak rozhodilo?" zeptal jsem se, jakmile se Niallovy vzlyky utišily a on se pomalu, ale jistě začal uklidňovat.
„L-Louis...j-já..." Při těch slovech se blonďáček opět rozplakal, což mě donutilo si ho k sobě přivinout o něco blíž a dát mu pusu do vlasů, přičemž jsem doufal, že ho moje činy alespoň trochu ukonejší. Lámalo mi srdce ho takhle vidět.

„Šššš..." Zamumlal jsem, přičemž jsem si položil bradu na jeho hlavu. „To bude zase dobré." Slíbil jsem mu s tichým povzdechem. Niall byl vždycky hodně citlivý, i když se v poslední době snažil předstírat, že je drsňák, já i Liam jsme věděli svoje. Niall byl jako vzácná porcelánová soška, která by se při sebemenším tlaku mohla rozbít. Proto jsme se ho taky s Liamem snažili co možná nejlépe chránit, ale občas jsme i my selhali. Jako například právě teď.

„Myslíš, že jsem špatný člověk?" špitl z ničeho nic blonďáček, jakmile jeho vzlyky nadobro zmizely.
„Co to povídáš, prosím tě?!" Vypískl jsem překvapeně a trochu se od něj odtáhl, abych se mu mohl pořádně podívat do tváře, která i v jeho dvaadvaceti letech měla stále dětské rysy. „Jak jsi na něco takového přišel?" zeptal jsem už tišším hlasem, ale zároveň s naléhavým podtónem.
„Louis on..." Niall sklopil provinile hlavu a začal si hrát s lemem svého trika. Dělal to téměř vždy, když byl smutný nebo si potřeboval srovnat myšlenky.

„Louis přišel na to, že ho na Harryho rozkaz špehuju." Zamumlal nakonec potichu, načež si schoval hlavu v prohlubni mezi mým krkem a ramenem. „Říkal jsem Harrymu, že je to špatný nápad. Věděl jsem, že to nemám dělat. Jsem takový pitomec, Zee. Nikdy jsem s tím neměl souhlasit. Kdybych byl dobrý kamarád tak bych s tím Harryho poslal do háje. Oficiálně pro něj ještě nepracuju. Mohl jsem odmítnout, sakra!" Při těch slovech se mu opět začaly z očí řinout slzy, ale tentokrát je jen naštvaně setřel, jako kdyby ho snad štvalo, že zase brečí. „Měl jsem odmítnout." Špitl ještě jednou zlomeně, než se ke mně opět přitulil, svíraje při tom mou ruku, jako kdyby to snad byla nějaká zázračná věc, která je schopná vše opět vrátit do normálu, pokud jí člověk dostatečně silně zmáčkne.

„Udělal jsi jen to, co ti Harry nařídil. Ten bastard umí být přesvědčivý, když chce. Druhou nejmocnější alfou Podsvětí se přece nestal jen tak pro nic za nic. Nemůžeš se takhle týrat, jen protože se mate tvého nejlepšího kamaráda zachoval jako blbec."
„Ty to nechápeš. Za tohle nemůžu obviňovat Harryho, i když bych moc chtěl. Tohle bylo moje rozhodnutí. To já jsem mu chtěl ukázat, že sem patřím." Niall se na chvíli odmlčel, přičemž pevně stiskl rty k sobě, takže z nich zbyla jen tenká linka.

Vypadal, jako kdyby ve své hlavě sváděl nějaký vnitřní boj. Avšak já na něj netlačil. Sice se mi nelíbilo, že jen uvažuje nad tím, že by přede mnou měl nějaké tajemství, ale na druhou stranu jsem na něj nechtěl naléhat. Niall už konec konců nebyl malé dítě. Mohl se svobodně rozhodovat. Navíc jsem mu věřil, že pokud by šlo o něco důležitého tak by mi to dříve či později beztak řekl.