The beauty and the beast [ABO story]

This fear is just too real

LOUIS:

Od Ryana jsem odcházel se smíšenými pocity. Netušil jsem, co bych měl dělat. Najednou se zdálo, jako kdybychom proti Desmondovi neměli šanci. Ryan byl sice více než odhodlaný ho porazit, ale tak nějak jsem pochyboval, že je to možné. Přece jen...Desmond ho připravil o lásku jeho života jen tím, že s ní mluvil. Pokud jeho slova měla takovou moc, co pak mohly dokázat jeho činy? Jen ta představa mě děsila k smrti.

„Nechceš mi vysvětlit, kde jsi byl a proč páchneš jako můj bratr?" ozval se z ničeho nic ten chraplavý hlas, který jsem tolik miloval a o který jsem se tolik bál, že ho ztratím. Jakmile jsem ho zaslechl, trhl jsem sebou leknutím a opatrně za sebou zavřel dveře od Harryho ložnice, než jsem se otočil, abych mohl svému evidentně pěkně naštvanému mate čelit čelem.

„Harry!" Vypískl jsem překvapeně a přiložil si ruku na srdce, které právě teď bilo jako o závod. „Vylekal jsi mě." Oznámil jsem mu a následně se zhluboka nadechl, abych svému tělu dopřál více kyslíku a taky proto, abych uklidnil své myšlenky. Nechtěl jsem, aby Harry skrz naše pouto vycítil, jak neklidný vlastně jsem. Přineslo by to akorát až moc otázek, na které jsem právě teď nechtěl odpovídat.

„Louisi." Sykl kudrnáč varovným tónem, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. Nyní už stál na nohou a velice pomaličku se ke mně začal přibližovat. „Proč. Máš. Na. Sobě. Ryanův. Pach." Harry každé slovo řekl velice pečlivě a zřetelně s nebezpečným podtónem, což mě taky donutilo hlasitě polknout a začít couvat dozadu. Můj mate mi najednou začal nahánět strach. Byl jako bouře, o které si člověk myslí, že by nemusela být ta zlá, ale jakmile ho zasáhne, pozná, jak moc se vlastně mýlil.

„Odpověz!" Křikl Harry, jakmile jsem zády narazil o zeď, přičemž se on nade mnou skláněl, vypadajíc jako nějaký pradávný bůh hněvu.
„J-j-já..." Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo snad ještě rychleji a moje oči se začaly plnit slzami. Byl jsem vyděšený. Takového jsem Harryho ještě nezažil. Netušil jsem, co bych měl dělat. Jen matně jsem si vzpomínal, jak nám na základní škole říkali o změnách chování alf, když je jejich omega těhotná. V tuhle chvíli jsem si opravdu přál, abych dával na těch hodinách větší pozor. Možná bych pak teď věděl, jak mám Harryho uklidnit. Jenže já měl v hlavě úplné prázdno. Jediné na co jsem dokázal myslet, bylo to, že jsem naštval svou alfu a že bych to měl urychleně napravit. Pomyšlení na to, že jsem něco pokazil, mě přímo ničilo. Jako omega jsem měl svou alfu dělat šťastnou. Tohle bylo celé špatně.

„Já toho parchanta zabiju!" Zavrčel Harry nakonec po několika minutách, když jsem ze sebe nebyl schopný vymáčknout odpověď a prakticky se vyřítil ze dveří jako lavina. Pořádně naštvaná lavina, která byla připravena zničit všechno a každého, kdo by jí přišel do cesty.

Jakmile jsem se vzpamatoval, rychle jsem vyběhl ze dveří a dohnal Harryho dřív, než stačil udělat něco, čeho by později litoval. „Louisi, varuju tě..." Řekl, když jsem se před něj postavil, blokujíc mu tak cestu vpřed.

Nebylo pochyb o tom, že je můj mate pořádně naštvaný. Ale já jsem v tu chvíli nemohl ustoupit. Nepřipadalo v úvahu, že bych svého mate nechal ublížit jeho bratrovi jen kvůli splašeným hormonům a mým lžím. Kdybych k němu byl upřímný od samého začátku, nic z tohohle by se nemuselo dít. Jenže pokud bych to udělal, taky bychom mohli být už oba dávno mrtví.

Občas jsem se opravdu cítil jako v pasti, ze které nebylo úniku. Každé mé rozhodnutí bylo špatně. Každé mé rozhodnutí mělo nějaké katastrofické následky. V momentech jako byl tenhle, jsem na sobě vždycky začal cítit tíhu všech těch sraček, které se kolem mě poslední dobou jen kupily. Už jsem takhle nemohl dál. Bylo toho na mě moc. Potřeboval jsem od všeho pauzu, ale problém byl v tom, že to bylo nemožné. Moje problémy se měly jen zhoršovat a konec téhle noční můry byl bohužel v nedohlednu. Mohl jsem jen doufat, že to všichni přežijeme ve zdraví, ale upřímně...myslím, že tomu nevěřil ani sám Ryan. Válka se s každým dnem blížila víc a víc a jak jsme všichni věděli, válka se nikdy neobjede bez obětí. Otázkou jen zůstávalo, kdo z nás padne v boji a kdo naopak přežije.