DangerFlower / LS

"Nemusíš se mě bát"

"Uhm" zhluboka jsem se nadechl přičemž jsem přivřel oči....Jak já miluju tu krásnou vůni květin.

Vyšel jsem po lehce stoupajícím kopečku až nahoru odkud jsem měl krásný výhled na les za kterým se tyčilo naše
menší město. Bylo tak nádherné....ale nebezpečné.

Sedl jsem si do trávy po které jsem lejce prsty přejel.

Možná vám připadám divný ale....jo jsem divný...ale kdo není?

Natáhl jsem se po pampelišce a opatrně jí utrhl...a tak i další a další střídajíc je se sedmikráskami a dalšimi květinami.

Sedl jsem si do tureckého sedu a položil si květiny před sebe začínajíc si plést věneček.

Nejlepší věc co můžete ve městě které je až moc proslulé svým temným večerním životem udělat  je najít si něco při čem se cítitě bezpečně.....tohle je to moje něco.

Květiny jsou tak krásné a svým způsobem křehké že ve mě vyvolávají pocit něžnosti a klidu....tady je moje bezpečné místo. Sem chodí jen lidé kteří milují přírodu a....život. Tady by jste nikdy nemohli potkat nějakého grázla z města.

Začal jsem si pobrukovat svou oblíbenou písničku a soustředěně si pletl věneček.

"Tohle jsem nikdy neuměl" ozval se vedle mě chraplavý hlas na co jsem rychle zvedl hlavu. To ne..

"Uhm" vydechl jsem a zavřel pusu kterou jsem měl snad dokořán otevřenou. Nervózně jsem polkl a nechápavě si mého narušitele prohlížel.

Ani jsem si nevšiml že by přicházel.

Podle jeho dlouhých noh musí být snad o dvě hlavy vyšší než já. Měl kudrnaté vlasy sčesané dozadu, upravené nějakým přípravkem na vlasy, oči měl zelené jako louka na které právě sedíme a v srdcovitě vykrojených rtech měl železný kroužek....když jsem sjel pohledem kousek níže mohl jsem zahlédnout jeho ruce poskrvěné inkoustem ve všelijakých obrazcích.

Tohle je rozhodně jeden z nich...jsem mrtvej....to je jasný.

Sklopil jsem pohled na svůj věneček, který se s polečně s mými prsty nepřirozeně klepal.

Ještě nikdy jsem neměl takový strach jako právě v téhle chvíli.

"Neměl jsem trpělivost...vždycky se mi stonky trhali tak jsem s tím praštil" pokračoval jeho nebezpečným hraplavým hlasem ze kterého mi běhal mráz po zádech.

Nevěděl jsem co bych měl říkat a tak jsem jen lehce přikývl a začal znovu splétat květiny abych se uklidnil.

"Neumíš mluvit?" Zeptal se s lehce naštvaným podtónem a já mohl cíti jeho chladný pohled na mém rozechvělém těle. "Umím" zašeptal jsem roztřeseně, rychle jsem si odkašlal aby se mi netřásl hlas a řekl jsem svou odpověď pevněji....no....pevněji....aspoň ne tak roztřeseně.

"Nejsem žádný uchyl" uchechtl se a opřel se rukama za zády. "Nemusíš se mě bát" dodal a zavřel oči vystavujíc svůj obličej slunci.

"Nebojím se tě" zalhal jsem a sjel pohledem na jeho bok....kde mu zpot trička lehce vykukovala rukojeť zbraně.

Sakra! Sakra sakra!....zabije mě.....já umřu. Nechci umřít! Ne dneska!

Začal jsem zrychleně dýchat a rychle odvrátil pohled. Proč zrovna já?

Sklopil jsem hlavu a začal rychle doplétat svůj věneček, abych už konečně mohl vypadnout.

"Máš strach....poznám když má ze mě někdo strach " řekl s uchechtnutím a naklonil se ke mě.

"Nemusíš se mě bát princezno neublížím ti" šeptl mi do ucha dýchajíc lehce na můj krku na, kterém okamžitě vyskočila husí kůže.

Skousl jsem si ret a dopetl poslední květinu na mém věnečku. Pousmál jsem se a pustil svůj ret ze spáru svých zubů koukajíc na své dílo...teď už mám důvod odejít.

"Já už-" zasekl jsem se když jsem otočil hlavu abych se na něj podíval, ale vedle mě bylo jen prázdné místo.

Kdyby nebyla tráva uhlazená při zemi ani bych nevěřil že tady vůbec byl. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem, ale nikde jsem ho nezahlédl.

Koukl jsem se na svůj věneček, poližil ho na místo kde před chvíli seděl snad sám ďábel a postavil se oprašujíc si zadek.

Naposledy jsem se rozhlédl a rozešel se domů.