DangerFlower / LS

"Pryč"

Louis

"Nenavidím tě! Tak hrozně moc tě nenávidím!" Křičel jsem nakřáplým hlasem chvějícím se vzlyky. Naposledy jsem ho praštil pěstmi do hrudi a strčil do něj jak nejsilněji jsem mohl. "Nenávadím" řekl jsem na co se mi v polovině zlomil hlas a já si zabořil tvář do dlaní naplno do nich vzlykajíc.

"Lou já..tak hrozně moc mě to mrzí" vydechl šeptem na co jsem na svých pažích ucítil jeho ruce a než jsem stačil zareagovat uvěznil mé chvějící tělo do své náruče. "Uh! Ne! Pusť mě!" křikl jsem se vzlykem a začal sebou škubat snažíc se tak vyprostit z jeho náruče.

"Nech si to vysvětlit prosím" řekl naléhavě nepouštějíc mě ze spárů jeho svalnatých paží. Ze rtů se mi vydral přidušený vzlyk na co jsem své snažení o vyproštění vzdal.

"Já to musel udělat Lou.....jinak by je chytili a umučili je k smrti" špitl opatrně po chvíli kdy jsem se začal pomalu uklidňovat.

"To je tvoje omluva?!" Vyjekl jsem nakřáple a odtáhl se nevěřícně na něj koukajíc. "Ne....ne ale...Já musel" šeptl a sklopil hlavu vjíždějíc si prsty jedné ruky do jeho kudrlinek.

"Musel?...nic jsi nemusel!" Křikl jsem zlomeně a odtáhl se na druhou stranu postele. "Lou prosím já...je mi to tak hrozně líto" řekl tiše nakonec a podíval se na mě.

"Tvoje lítost mi nevrátí můj život" špitl jsem a rychle si setřel slzu, která se skutálela po mé tváři.

...

"Css" sykl jsem bolestí  a uhnul kapesníkem, který byl napitý dezinfekcí, ze svých noh. "Chceš pomoc?" Ozval se chraplák z druhé strany postele.

Neodpověděl jsem, ani se na něj nepodíval, protože jsem s ním nechtěl mluvit a nechtěl jsem aby on mluvil na mě. Chtěl jsem odsud domu, začít nový život.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj když si sedl přede mě. Vzal mi z ruky kapesník a začal mi čistit rány na stehnech. "Au!"vyjekl jsem a kousl se do vnitřní strany tváře snažíc se utišit své bolestivé sykání.

"A je to" řekl tiše a odložil kapesník. Natáhl svou ruku pro obvazy a začal mi stehna obvazovat. "Vždycky si měl tak děsně dokonalé a sexy nohy" zachraptěl když mi stehna obvázal a jemně mě po nich pohladil.

Natáhl jsem se pro peřinu a zakryl si je bez jediného slova. "Zítra odjiždíme" řekl s povzdechem a postavil se z postele.

"Kam?" Zamračil jsem se. "Pryč z města....nejlépe ze státu" řekl jednoduše a uklidil lékárničku. "Jak jako ze státu?!" vyjekl jsem a rozhodil rukama. "Tady zůstat nemůžeme....ani jeden. Pokud by nás můj šéf našel, oba by nás zabil tou nejbolestivější smrtí" Mluvil zatímco si do batohu dával všechny svoje věci, které tady měl.

"Já nikam nejedu" odsekl jsem a založil si protestovaně ruce na hrudi. "Znělo to jako otázka?" Nadzvedl obočí a zapl svůj batoh. "Já s tebou nikam nejedu!" křikl jsem naštvaně a začal vstávat z postele...teda aspoň jsem se o to pokoušel, ale moje nohy mě moc neposlouchaly takže jsem zůstal sedět na kraji postele. 

"Jedeš....ať se ti to líbí nebo ne, já tě umřít prostě nenechám." hodil po mě varující pohled a přetáhl si triko přes hlavu. "Nedělej jako by ti na mě záleželo" zavrčel jsem a uhnul z něj pohledem. "Možná mi to nevěříš....ale nikdy mi na nikom nezáleželo tolik jako na tobě" vydechl a sedl si na druhou stranu postele. "Měl by si se prospat....ve 4 hodiny ráno vyjíždíme" Oznámil mi nekopromisně a lehl si.

Chvíli jsem jen tak koukal na jeho holé záda a nakonec si s povzdechem lehl. Zajímalo by mě jestli se ke mě někdy bude chovat jinak než ke svému zajatci. Protřel jsem si oči, které se mi začali zaplavovat slzami a nakonec je zavřel otáčejíc se pomalu na bok, zády k němu. Tak moc jsem si přál vzbudit se ve své posteli.....s linoucí se vůni domácích vaflí z kuchyně, které by maminka připravovala.

...

"Uhm" vydechl jsem a otevřel unavené oči. Chvíli mi trvalo než mi došlo že nejsem v posteli, ale v autě, které mířilo bůh ví kam. "Kde....kde to jsme?" vydechl jsem rozhlížejíc se po cestě ve snaze zahlédnout nějakou ceduli. "Na cestě do New Orleans.....vyzvedneme si tam naše kufry, které jsem tam před týdnem nechal poslat" "Cože? Jak nechal poslat?" zamračil jsem se a narovnal se. 

"Nechal jsem je tam poslat" řekl prostě a natáhl se dozadu pro nějakou tašku nespouštějíc pohled ze silnice. "Na...je tam něco k jídlu a k pití" řekl pokládajíc mi tašku na klín.

"Kam pojedeme....potom?" zašeptal jsem a vytáhl si z tašky sendvič se šunkou a sýrem zatímco jsem se snažil smířit s tím že můj život už mi prostě nepatří. Patří někomu koho jsem miloval a kdo mi ublížil tak že jsem nedokázal uznat že je to skutečnost a ne jen nějaký hloupý sen.

 "Tak různě....nemůžeme se nikde usadit....ne na déle než 3 dny....nechci riskovat že by nás našli" řekl a natáhl ruku do tašky na mém klíně vytahujíc si z ní sendvič který si položil do klína aby mohl zařadit rychlost. 

"Dostanu....dostanu někdy svůj život zpátky?" šeptl jsem a podíval se na něj. "Za pár let na nás zapomenou" vydechl a podíval se na mě. "Dělám to pro tebe Lou.....ať mi to věříš nebo ne.....nechci aby ti ještě někdy někdo ublížil" řekl tak upřímně, že jsem tomu prostě uvěřit musel, při čemž mi koukal rovnou do očí a hned na to otočil pohled zpátky na silnici, abychom nenabourali. "Ty mi ubližuješ" šeptl jsem koukajíc na svůj sendvič, nevěděl jsem co jsem chtěl více. Jestli mu věřit a pokusit se na všechno zlé zapomenout, nebo s ním už nikdy nepromluvit a protestovat.

"Já vím....ale napravím to slibuju" řekl tiše a lehce mě pohladil po koleni na co ruku zase odtáhl. "To už nenapravíš" vydechl jsem a začal jíst svůj sendvič, koukajíc z okínka na ubíhající krajinu.

Jsem hroznaaaa O.o Tak dlouhoooo jsem nenapsala :/ Ale mám toho teď moc a když nemám nic nemám chuť psát :/ Ale snad se dokopu dopsat těch pár dílů (1-2) abych mohla povídku ukončit :(