DangerFlower / LS

"Vracíme se"

Louis

"Rozumím....ano....ne....snad.....uvidím až tam budeme...dobře....naschle" slyšel jsem Haroldův tichý hlas který vycházel z kuchyně zatímco já seděl na gauči zabalený v chlupaté dece. Neměl jsem ponětí o čem a ským to mluví...ale ani jsem to vědět nechtěl, radši jsem žil v hezké nevědomosti. Když se něco hrozného mělo stát radši jsem to dopředu vědět nechtěl.

"Vstaň odjíždíme" ozval se jeho chraplák kousek ode mě na co jsem na něj nechapavě zvedl obočí. "Vracíme se k tobě domů"

Tak dlouho jsem si představoval tuhle situaci. Kdy mi řekne že se můžu vrátit domů a že už ho nikdy neuvidím. Představoval jsem si jak mě tahle informace potěší ale nepotěšila. Tušil jsem že za tím něco bude, že mě jen tak nenechá. Jak by taky mohl? Jen co by zmizel zavolal bych policii a udal ho.

Najednou nechapavost vystřídal strach a já se zabořil do gauče kroutíc hlavou v nesouhlas. Tohle bylo poprvé od toho kdy mě zavřel do sklepa co jsem mu v něčem odporoval....a co jsem na něj vůbec reagoval. Po celou dobu jsem ho prostě ignoroval.

"Neptal jsem se tě" zamručel a přešel ke gauči zastavujíc přede mnou. Skrčil jsem se a přetáhl si deku přes hlavu abych ho neviděl. "Ne!" Vyjekl jsem když jsem kolem sebe ucítil jeho silné paže na co mě zvedl do vzduchu a přehodil si mě přes jeho rameno.

"Nech mě" zakňučel jsem a snažil se vytáhnout hlavu z deky, ale jak mě tak držel, držel i deku která se nechtěla hnout. "Nevidííím" zapištěl jsem a začal kopat nohama. "Přestaň nebo mi vypadneš!" Vyjekl a jedním pohybem mi z obličeje deku sundal. "Uh" vydechl jsem a zamrkal na co jsem stejně viděl jen jeho nohy a zadek.

"Nenávidím tě" zabrblal jsem a praštil ho do zad. "Ja vím....už si mi to tady řekl nespočetně krát....a jako vždy mi to žíly netrhá" odbyl mě a vyšel se mnou z domu na co můj obličej a ruce ovál studený vítr. Fňukl jsem a zvedl hlavu koukajíc na dům který se čím dál víc vzdaloval.

"Připoutej se" řekl když mě posadil do auta a zabouchl dveře. Povzdechl jsem si a připoutal se koukajíc jak obchází auto a následně nasedá na místo řidiče.

"Proč?" Zeptal jsem se a přitáhl si deku k hrudi. "Co proč?" Zeptal se a rozjel se od domu pryč. "Proč se tak najednou vracíme?" Podíval jsem se na něj očima přejíždějíc jeho zamračený obličej 

"Protože" řekl jednoduše a semkl rty do uzké linky čímž mi dal najevo že už se mnou nehodlá dál mluvit. Povzdechl jsem si odvrajecíc od něj pohled a opřel jsem si hlavu o okínko.

"Bože" vydechl jsem, rychle se odpoutal a vylezl z auta utíkajíc k hlavním dveřím. Něco tady bylo špatně. Kobereček před hlavními dveřmi byl naruby a na dveřích byla velká rýha. "Děje se něco?" Ozvalo se za mnou na co jsem povyskočil a podíval se na něj.

"Někdo tady byl" řekl jsem, odemkl hlavní dveře a do nosu mě udeřila neznámá vůně. "Někdo to tady byl!" Vykřikl jsem vyděšeně a rozběhl se nahoru po schodech do ložnice rodičů. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se. "Bože" dal jsem si dlaň na pusu koukajíc na tu spoušť  "Kdo tady byl?" Vzlykl jsem a omotal kolem sebe ruce.

"Ja nevím Louisi pojď odtud" řekl a chytl mě za ruku. "Vypadni!" Zapištěl jsem a vyškubl se mu. "Cože?" "Okamžitě vypadni z mého domu!" Zakřičel jsem a popadl z komody nožík na otevírání pošty od mého otce.

"Louisi neblbni a polož to" řekl dávajíc před sebe ruce. "Vypadni!" Křikl jsem znovu zlomeným hlasem a udělal k němu krok na co ustoupil. "Co to do tebe vjelo?" Zamračil se.

"Určitě v to máš prsty!" Nařkl jsem jej a znovu k němu udělal krok. "Okamžitě vypadni!" Vyjekl jsem a ohnal se po něm nožíkem. Rychlosti blesku chytl mojí ruku a svalil mě na zem. "Uhm" vzlykl jsem a stiskl víčka k sobě abych se na něj nemusel dívat.

Uvěznil mi ruce nad hlavu a sedl si na mě. "Uklidni se" zavrčel mi nad obličejem a stiskl moje ruce silněji "Pusť mě" vzlykl jsem a pokusil se mu vyvléknout, ale držel mě hrozně pevně, takže jsem se přestal snažit a nechal si po tvářích stékat slzy bolesti.

Jak tohle někdo mohl udělat? Vždyť jsou to mí rodiče....Někdo je zavraždil a ještě musel zničit jejich ložnici?

"Notak klid" vydechl tiše, vzal mi z ruky nožík který někam podle zvuku odložil a zvedl se berouc mě na ruce. "Proč?" Zvlykl jsem zlomeně a zabořil si tvář do jeho krku.