DangerFlower / LS

Byla to pravda.

Harry

"Mrzí mě to......tak moc" zašeptal jsem když jsem ho vzal na ruce a rychle jej nesl pryč. Vyšel jsem s ním z místnosti ve které ho drželi a rozešel se chodbou.

Budova byla vážně velká a já v téhle časti nikdy nebyl takže jsem se modlil abych šel správným směrem a mohl nás odsud dostal.

Udělal jsem tolik pitomostí...tolik neodpustitelných věcí. Nemůžu od něj očekavat že by mi někdy odpustil za to co jsem mu udělal......a co jsem udělal jeho rodičů...když ani já sobě odpustit nedokážu.

Byl jsem tak neskutečně neopatrný a dovolil si něco cítit. Cítit něco k tomu malému, nadhernému, modrookému klukovi, který mi dokázal poplést hlavu aniž bych si toho do chvíle kdy jsem ho sem dovedl všiml.

Přemýšlel jsem... a to hodně. Celou dobu v tom pokoji jsem mohl přemyšlet o tom co cítím....co jsem provedl a o tom jak moc mě musí nenávidět....a to ani nezná pravdu o tom kdo jeho rodičům ubližil. Až se to jednou dozví...nebudu mít šanci to napravit.

Jak jsem mohl něco tak neskutečně moc podělat! 

"Sakra" zanadával jsem když se naproti nám zpoza rohu vynořil Zack, něco jako ochranka téhle časti budovi. Z:"Harolde?" Zamračil se. "Nesu ho šéfovi" řekl jsem okamžitě s naprostým klidem.

Z:"Já o tom nic nevím....proč ho tam neseš?" "Protože to šéf chtěl, nevím proč a jestli mi neuhneš z cesty tak se dneska domů nevratíš" usmál jsem se ironicky a mrkl. Z:"Fajn....běž" zavrčel a uhnul ze dveří.

Tiše jsem si oddychl a co nejklidněji dveřmi prošel. Modlil jsem se aby ho nenapadlo šefovi zavolat jinak bychom se odsud už nikdy nedostali. Zrychlil jsem krok mířic po schodech nahoru.

Byl tak lehounký a pohublý že jsem měl pocit jakobych ho ani nenesl. Nechtěl jsem ani vědět co mu dělali protože kdybych to věděl neudržel bych se a toho parchanta bych zabil.

Vyšel jsem dveřmi, které byly naproti schodům, kterými jsem právě vyšel a ocitl se v hlavní hale. Rozhlédl jsem se a rychle se rozešel ke dveřím protože by se tady mohl každou chvili někdo objevit a to už bych nedokazal vysvětlit.

S námahou jsem otevřel dveře a rozhlédl se. Bylo až podezřelé že tady nikdo nebyl, ale právě teď jsem nechtěl uvažovat nad tím proč a prostě zamířil ke svému autu. Posadil jsem Louise dovnitř a připoutal ho. "Mrzí mě to" šeptl jsem, vtiskl mu polibek na čelo a zavřel jeho dveře. Obešel jsem rychle auto a nasedl na místo spolujezdce. Připoutal jsem se a nastartoval na co se z domu začal ozývat alarm. "Kurva!" Vyjekl jsem a rychle se rozjel z pozemku modlíc se aby týpci co vyběhli z baráku nenasedli do aut a nerozjeli se za náma.

Podival jsem se na Louise a natáhl ruku ujišťujíc se jestli dýchá. "Bože" vydechl jsem úlevně a pohladil ho po tváři. Zařadil jsem si rychlost a zamiřil do jednoho motelu kousek odsud.

Zaparkoval jsem před motelem, vystoupil a přešel na druhou stranu auta odkud jsem vyndal Louise.

Když jsem nám zaplatil pokoj a odnesl ho do pokoje, položil jsem ho na měkkou postel. Povzdechl jsem si prohlížejíc si jeho drobné tělíčko. Sedl jsem si na kousek postele a prohrábl mu vlasy.  "Postarám se o tebe Lou....slibuju" špitl jsem a polibil ho na čelo.

Louis

Rozlepil jsem pomalu víčka od sebe a přimhouřeně se rozhlédl. Netušil jsem kde to jsem ani jak jsem se sem dostal....teda tušil jsem jak.

S fňuknutím a propraskaním všech kostí v těle, jsem se posadil na měkké posteli. Protřel jsem si unavené oči a protáhl se. "Uh" vydechl jsem a podíval se na triko co jsem měl na sobě. Nebylo moje....ale naprosto jistě jsem tušil že je jeho. Tiše jsem zabrblal a odkryl se čím jsem si dopřál výhledd na své dořezané stehna.

Už to tolik nebolelo jako když jsem byl tam.....tyhle jizvy se už nezahojí, budou mi po zbytek mého mizerného života připomínat mé nejhorší chvíle...kterým můžu poděkovat jen a jen jemu.

Tiše jsem si povzdechl a přejel po pár z nich jemně prsty. "Moc si na ně nesahej, aby se ty rány neotevřeli" ozval se ten znamý chraplavý hlas za kterým jsem zvedl zrak.

Zamračil jsem se a znovu se zakryl aby na mě neviděl. Odvrátil jsem od něj pohled na svoje ruce, které stale drželi peřinu a mačkaly jí tak až mi na prstech bělali klouby. Přerývavě jsem se nadechl a podíval se z velkého okna na pravé straně, snažíc se vydržet ten nával emocí který se mi jen z jednoho pohledu na něj dostavil. Láska....nenávist a bolest....tolik bolesti jen z jednoho malého pohledu na osobu, kterou tolik nenávidíte....a milujete zároveň.

"Lou...je mi t-" "Ne. Nic neřikej" přerušil jsem ho s výdechl a rychle si setřel prsty slzu, která se bez varování skutálela po mé tváři.

"Prosím Louisi mě to vážně moc mrzí" řekl a přešel ke mě. "Tak tebe to mrzí" uchechtl jsem ironicky a nenávistně se na něj podíval. "Ano mrzí...prosím vyslechni mě, chci ti vysvětlit proč jsem to všechno dělal" řekl jsem prosebně a sedl si na kraj postele.

"Mě to ale nezajímá!" Vykřikl jsem písklavým hlasem. "Lou-" "Ne! Nechci aby si mi něco vysvětloval, nechci aby si na mě mluvil chápeš to? Jediné co mě zajímá je smrt mých rodičů" řekl jsem a podíval se mu do očí. "Víš jak zemřeli?" Zeptal jsem se a stačil jen jeden jeho zaražený pohled a bylo mi jasné že to co mi tam jeho šef řekl byla  pravda.

"Já to totiž vím" zašeptal jsem roztřeseně a odvrátil od něj pohled nechavajic si po tvářích stékat zadržované slzy. "J-já ti to vysvětlím Louisi j-" "Zabil si je!" Vykřikl jsem se vzlykem na co se má ruka ocitla s hlasitým plesknutím na jeho tváři.

"Zabil si moje rodiče!" Vzlykl jsem a strčil do něj jak nejsilněji jsem teď dokazal.....ani to s ním nehlo. Byl jsem tak slabý že to bylo jako strkat do zdi.

"Louisi-" "Ne! Ne ne ne ne!" Začal jsem křičet zalykájic se vzlyky a mlátit pěstmi do jeho hrudi.