DangerFlower / LS

"...se ozvali kroky za dveřmi"

"Co se stalo?" Zeptal se nechápavě když jsem se od něj odtáhl a nervozně se ošil.

"N-nic..j-já musím jít" zakoktal jsem a vydal se ke dveřím. "Počkej!" Slyšel jsem jeho hlas, ale neotáčel se nýbrž jsem ještě rychleji vyšel ven z....té budovy.

"Louisi počkej!" Křikl abych ho slyšel. Skousl jsem si ret a radši zastavil otáčejíc se na něj. "Co?" Zeptal jsem se a přešlápl z nohy na nohu. "Co se stalo?" "Nic chci jít domů" řekl jsem tiše a dal si ruce do kapes. 

"Sám?" Nadzvedl obočí. "Jasně že sám nikoho si vodit domu nechci" řekl jsem trochu zmateně. "Tak jsem to nemyslel" uchechtl se a přešel ke mě. "Tady by si neměl chodit sám, doprovodím tě"

"To je dobrý" namítl jsem a rozešel se pryč. "Neptal jsem se tě. Auto je druhým směrem" řekl tak pevně, že mě to donutilo zastavit a se sklopenou hlavou jít k jeho autu.

"Děkuju" řekl jsem tiše a nastoupil do auta když mi otevřel dveře.

Zapnul jsem se a nervózně si žmoulal lem trika. "Kde bydlíš?" "Uhm...stačí když mě vyhodíš u Starbucksu" špitl jsem a otočil hlavu z okénka.

Nelíbilo se mi kde jsem skončil. Nejsem žádný 'pařící' kluk, měl jsem zůstat na svém místečku na louce kde mi nehrozilo žádné nebezpečí.

"No dobře" zamumlal a vytáhl si z kapsy krabičku cigaret. Podíval jsem se na něj a pohledem sjel na jeho rty mezi které si vložil toho malého zabijáka.

"Ty kouříš?" Zeptal jsem se tiše...a zbytečně když to bylo očividné. "Jo" řekl a zapálil si jí přičemž na chvíli pustil volant. "Hej! Chceš nás zabít?!" Vypískl jsem a zavřel oči jakobych si myslel že kdybychom se vybourali bolelo by to tak méně.

"Klid" protočil očima a jednou rukou volant chytil zatímco si potáhl z cigarety.  "Je to hnus" nakrčil jsem nos a otevřel si okínko. "Nebuď citlivka květinko"

"Neříkej mi tak" založil jsem si ruce na hrudi a naklonil se k okínku. "Proč? Nelíbí se ti to princezno?" Ušklíbl se. "Nelíbí"

"No tak dobře" uchechtl se a zastavil u Starbucksu. "Děkuju za odvoz" pípl jsem a vystoupil z auta. "Pa Princezno" mávl a odjel.

Konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout.

Přešel jsem cestu a vydal se domů.

Dnešek byl jeden z nejvíce matoucích dnů za poslední měsíce. Mít z někoho strach ale zároveň cítit jak vás k němu něco táhne je dosti matoucí.

Připadám si v jeho přítomnosti tak zvláštně. Všechno jakoby se rozpíjelo a on byl jediná zaostřená věc. Nelíbí se mi to....je nebezpečnej a musím se od něj držet dál než se mi něco stane.

Odemkl jsem si hlavní dveře a vešel do domu zamykájíc hned za sebou. Zkusil jsem davakrát kliku zda je dobře zamčeno a vydal se do kuchyně udělat si něco malého k jídlu.

Takže to znamená rohlík se šunkou protože si pomalu neumím uvařit ani čaj. Může být ještě někdo větší  troska jako já?

Udělal jsem si jídlo a šel si sednout na gauč před televizi. Jsem asi divnej ale já prostě nedokážu jíst jen tak bez ničeho, vždycky si k tomu musím pustit televizi nebo nějaký seriál....když to neudělám ani mi moc jídlo nechutná.

Koukal jsem na televizi ale pak jsem pohledem sjel k oknu vedle televize když jsem koutkem oka uviděl stín. Odložil jsem talíř a s neskutečně bušícím srdcem přešel k oknu nenápadně z něj vykukujíc.

Před domem stálo nějaké auto a někdo v něm seděl...ale kvůli tmě jsem nemohl vidět kdo to je. Rychle jsem zastřel a rozhlédl se po obýváku kam bych se mohl schovat. Proběhl jsem tiše obývákem až k hlavním dveřím a zkusil zda je zamčeno.

Opřel jsem se zády o dveře a snažil se nezačít strachem brečet. Uslyšel jsem bouhnutí dveří od auta a cuknutím si nechal po tvářích stékat slzy. Stiskl jsem víčka k sobě a skousl si ret abych se nahlas nerozvzlykal když jsem za dveřmi uslyšel kroky.