Neviditelný spolubydlící

Prolog

Pevně jsem držela plyšového kačera a dávala si dobrý pozor, abych nevystrčila ani prst zpod peřiny. Už zase jsem to slyšela. Tento týden již po třetí jsem v mém pokoji slýchávala divné zvuky. Rodiče mi říkali, že se mi to jenom zdá. Ale jsem si jistá, že kdyby si k vám někdo v noci sedl na postel a pohladil vás po tváři, taky byste nespali v klidu.

Šustění oblečení a nepříjemný pocit vzadu na krku, mi napověděli, že se na mě zase kouká. Neotevírala jsem oči, věděla jsem že to nemá cenu. Nikdy to neuvidím, vždy jen uslyším. "Sladké sny," pošeptalo mi to tak tichounce, že se mi to možná jenom zdálo. Určitě se mi ale nezdál zvuk zavírání mojí skříně. Sebrala jsem všechnu svojí odvahu. "D-dobrou n-noc," vykoktala jsem směrem ke skříni. Ozval se tichý smích, ale stejně jsem neusnula, dokud nevyšlo slunce.

.....................................

"Mluvil na mě, mami já ti nelžu!" Moje máma se na mě znepokojeně podívala. "Jistě zlatíčko, běž si prosím připravit na zítra do školy." Smutně jsem svěsila hlavu. Poznala jsem, že mi nevěří. Zavřela jsem za sebou dveře a chtěla odejít do pokoje, ale hlas mamky mě zastavil. "Možná bychom jí měli vzít k doktorovi," řekla ustaraně mamka. "Buď v klidu, malý děti si občas vymýšlejí, to je normální. Když jí v tom necháš, určitě jí to za chvíli přejde," odpověděl jí Mike-její nový přítel. Rychle jsem přeběhla do svého pokoje, aby nevěděli, že jsem je slyšela.

Sedla jsem si na postel a vzala do  ruky kačera. Chvíli jsem se koukala do korálků, které měly napodobit oči. Po chvíli jsem ho odhodila daleko od postele a bůhvíproč se začala vztekat. Házela jsem s polštáři a vyhazovala oblečení ze skříně. Absolutně vyčerpaná jsem si dřepla zpátky na postel. Normálně bych asi začala brečet. "Ne! Už nebudu nikdy brečet, nejsem malý dítě a nevymýšlím si!"

Ze země se vzneslo jedno tričko, samo se složilo a vrátilo zpět do skříně. Lekla jsem se, ale vzpomněla jsem si, co jsem před chvílí řekla. "... A taky už se nebudu bát," šeptla jsem a vstala z postele. Začala jsem taky uklízet a nevšímala si levitujících věcí. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se kačera, když jsem ho ukládala pod postel. "Danny," zašeptal mi do ucha. Nejen že jsem se lekla, ale zjistila jsem, že se mnou v pokoji bydlí kluk. Držela jsem se za ucho, jako by mě bolelo. "Díky!" odpověděla jsem mu zle. Jen se zasmál a hodil po mně polštář. Trefil mě přímo do obličeje. "Jen počkej, tohle ti neprojde!" řekla jsem vesele a čekala. Konečně se zasmál a já hodila polštář správným směrem. Zastavil se ve vzduchu a já poznala, že jsem trefila svůj cíl. "Teď sis řekla o válku, uvědomuješ si to?" zeptal se mě tiše. Ušklíbla jsem se a vyplázla na polštář jazyk. Hodil ho po mně, ale já ho stihla chytit. "Ha ha! Já to chytla!" poskakovala jsem po posteli. "Já to před tím taky chytil!" Naklonila jsem hlavu na stranu a nadzvedla jedno obočí, moje máma tomu říkala otravný výraz, protože to neumí. "Dokaž to!" 

"Rád bych, ale jaksi to nejde," řekl najednou smutně. Blízko mě se prohnula matrace. Sedla jsem si hodně blízko a objala ho. Čekala jsem, že bude tak nějak stejně velký jako já, ale on byl dvakrát tak větší. Cítila jsem na zádech jeho ruku. Najednou mě chytil za nohy a obrátil hlavou dolů. Vykřikla jsem a on se začal smát. "Pomsta je sladká!"

Dlouhou dobu jsme jen tak seděli na posteli a povídali si spolu. Zjistila jsem, že si nic nepamatuje, jen jak se jmenuje a kolik mu je let. Mimochodem je mu osmnáct.... už hodně dlouho. Prý mě vídal na hřišti když mi byly tři. Je to trochu děsivé, ale já si něco slíbila. Už jsem se ho chtěla zeptat, proč bydlí zrovna v mém pokoji, ale máma mi vtrhla do pokoje. "Proč je tu takový rámus? A... Ty jsi si uklidila?" Jen jsem přikývla a v ruce jemně žmoulala origami, co vyrobil Danny. Všimla jsem si, že vstal, aby nebyl vidět důlek v matraci. "To jsi vyrobila ty?" ptala se máma pořád s větším údivem. Zmuchlala jsem origami v ruce a podívala se na dveře. "Už jsem unavená, můžu jít spát?" Vykulila na mě oči. "Vždyť ještě ani není osm!" Pokrčila jsem rameny. "Nu dobrá," řekla a odešla z pokoje. 

"Víš že lhát se nemá?" zeptal se mě Danny. Instinktivně jsem se podívala před sebe, i když tam nikdo nebyl vidět. "Jenže když lhát nebudu, pošlou mě k doktorovi," řekla jsem upřímně. Uchechtl se. "A víš taky, že by se nemělo ani odposlouchávat cizí rozhovory?" Protočila jsem očima. "Ty spíš ve skříni, že jo?" Žádná odpověď. "Hej, jsi tu ještě?" Zasmál se. "Promiň, zapomněl jsem, že nevidíš když kývám hlavou." Taky jsem se usmála a otevřela dveře od skříně. Byla celkem prostorná, ale rozhodně se mu tam nemohlo spát pohodlně. Vytáhla jsem z pod postele náhradní deku a polštář a dala jsem je do skříně. "Lepší?" zeptala jsem se. Pocuchal mi vlasy. "Mnohem, díky."