Neviditelný spolubydlící

Ironická holka

Ještě asi hodinu jsem se toulala po městě a zašla si na oběd do jedný indický restaurace. Větší chybu už nikdy neudělám. I když jsem si objednala jemně pálivou omáčku, stejně mi málem shořel jazyk. Pomalu jsem se dobelhala až na pokoj. Bylo sice něco málo po jedné, ale já byla neuvěřitelně líná. Zalezla jsem v pyžamu pod deku a začala si číst. Ani nevím jak, ale usnula jsem.

Probudil mě pláč. Opatrně jsem zvedla hlavu, protože jsem viděla až moc hororů s vraždící ubrečenou holkou. Jessie ležela na posteli s hlavou v polštáři a brečela. Potichu jsem se vyhrabala zpod peřiny a koukala na ní. Utěšování mi nikdy moc nešlo a neměla jsem nejmenší ponětí, co říct. "Ehm.... Jessie?" ozvala jsem se potichu. Na chvíli přestala brečet a pak se ke mně otočila zády. "Co je!?" zařvala na mě podrážděně. "To bych se spíš měla ptát já, ne?" Sedla jsem si k ní na postel a nejistě k ní natáhla ruku. "Nic mi není, všímej si sebe!" Povzdechla jsem si. "To bych ráda, ale někdo mě vzbudil otravným brečením, takže mi buď řekni co se děje nebo sklapni!" To jsem možná trochu přehnala... Ale očividně to zabralo. Přestala brečet a podívala se na mě. Měla rozmazanou řasenku a oteklé oči. Přišlo mi to vtipný, ale udržela jsem kamennou tvář. "A jak bys mi asi tak mohla pomoct?" Zakroutila jsem hlavou. "To nezjistíme, dokud mi neřekneš, co se děje," řekla jsem s trpělivostí na krajíčku. Objala si kolena a začala se pohupovat.

"Jde o jednoho kluka..." "Proboha," přerušila jsem jí, ale pak kývla ať teda pokračuje. "Ten kluk se mě při sexu zeptal na tvoje telefonní číslo. Naštvala jsem se a chtěla odejít, ale on mi řekl něco v tom smyslu, že jsem stejně jen holka na jednu noc, a že se nemusím hned tak nasírat," dořekla a schovala si obličej do dlaní. "Aha, zajímavý. A kterej z tvých kluků to byl?" zeptala jsem se jí zamyšleně. Asi až moc zamyšleně, protože jsem si nevšimla polštáře, který mě praštil přímo do tváře. "Ty si blbá, já nejsem děvka, zatím jsem měla jen tři kluky," řekla naštvaně a já se musela začít smát. "Letos?" Další ránu polštářem jsem chytila a polštář podržela v rukou. "Prašti si, udělá se ti líp, věř mi." Chvíli se na mě jen dívala, ale pak dala slaboučkou ránu ubohému polštářku. "Vážně? Někdo ti prakticky řekne, že jsi děvka a ty se nezmůžeš na nic víc než pohlazení?" hecovala jsem jí dál a s úsměvem pozorovala její pokusy dát větší ránu. Mlátila do toho polštáře tak moc, že mi ho doslova vyrvala z ruky a roztrhla ho. Vždycky jsem si představovala, jak z roztrženého polštáře začnou létat pírka, ale z tohohle vypadávaly divné bílé chuchvalce. 

Podívali jsme se na sebe. "Umíš šít?" Vytřeštila na mě oči. "Děláš si prdel? Já ani neprovlíknu nit, navíc to byl tvůj nápad," řekla a foukla mi hrst bílého hnusu do obličeje. Rozkašlala jsem se, protože to nehorázně smrdělo. "Co to sakra je!? Tchoří srst?" Jessie se zasmála a já si uvědomila, že jsem asi poprvé někomu zvedla náladu. Jenže jsem přece nemohla nechat tu mrchu smát se mi tak nahlas. Vzala jsem si ten smradlavý chuchvalec do ruky a zašmodrchala jí ho do vlasů.

Nehorázně dlouho na mě křičela z koupelny, kde se marně pokoušela vyčesat chomáčky z vlasů. Já mezitím na posteli umírala smíchy. Aspoň než se ozvalo zaklepání na dveře. Schovala jsem roztrhaný polštář pod deku, pro případ, že by to byla ta nepříjemná baba, co nás má na starost. Otevřela jsem dveře a zvedla jedno obočí. Za dveřmi stál naháč. "Ehm.... Ahoj?" řekla jsem s tichu otázkou v hlase. "Nazdar Mai, nechtěla by si někam zajít?" zeptal se mile. "Ani ne, neznám totiž tvoje jméno a nevim jestli nejsi vrah, znáš to." Už jsem se chystala zavřít dveře, ale on se protáhl dovnitř pokoje. "Jsem Gary," řekl. To jméno mi bylo povědomý. "Není to jméno toho šneka ze spongeboba?" zeptala jsem se ho. Protočil očima. "Jo, to taky, ale zpátky k mojí otázce. Jdeš?" Už jsem chtěla odpovědět, že ne, ale to by se do toho nesměla připlést Jessie.

"Ta ti nedá Gary, je to panna," řekla a poplácala mě po rameni. Teď jsem to byla já, kdo protočil očima. "Víš co? Půjde ráda, stejně Jessie potřebuje klid na šití." Nasadila jsem si mikinu a do kapsy si dala peněženku. "Kam půjdeme?" zeptala jsem se hned co jsme vyšli ze dveří. "Uvidíš a tu peněženku potřebovat nebudeš, nakupovat nejdeme." Povzdechla jsem si a doběhla ten kousek co jsme ušli zpátky. Otevřela jsem dveře, hodila peněženku na svojí postel a poslala jeden zářivý úsměv Jessie, která cpala podivnou hmotu zpátky do polštáře.

Šli jsme ven a mířili za budovu. Mezitím jsme si povídali. Dozvěděla jsem se, že chodí do čtvrťáku. On se zase dozvěděl, že jsem tři roky chodila na sebeobranu. Po tom co jsem mu to řekla se zasmál. "Neboj, nemám v plánu tě odtáhnout někam do křoví," zavtipkoval a já nahodila svojí kamennou tvář. "To bych ti ani nedoporučovala, ten poslední co to zkusil skončil v nemocnici," řekla jsem a koukala se před sebe. Trochu sebou trhl a já už to nevydržela a začala se smát.  On jen zakroutil hlavou. "Ach jo, další ironická holka," povzdechl si potichu a já se usmála. "Vlastně to je lež jen z části. Ten chlap mě nechtěl zatáhnout do křoví, chtěl mě jen okrást." Čistá pravda. "Ehm.... dobře. Fakt skončil v nemocnici?" zeptal se trochu vyšším hlasem. Uchechtla jsem se. "Jen pár pohmožděnin a zlomený nos. Kdy tam budeme?" odvedla jsem ho od tématu. "Vlastně už jsme skoro tam," řekl a záhadně se usmál. Stáli jsme ve slepé uličce s popelnicemi. "Aha, ta popelnice je fakt hezká no," řekla jsem trochu nabručeně. 

Gary na jednu popelnici vylezl, pak vylezl i na zídku za nimi a čekal na mě. "Tak polez, za chvíli už bude pozdě." Pokrčila jsem rameny a vylezla za ním. Odmítla jsem jeho ruku a vylezla i na celkem rovnou střechu. Uchechtl se a šel dál. Šla jsem za ním a dávala pozor, kam šlapu. Dívala jsem se pod nohy a nevšimla si, že zastavil. Samozřejmě jsem do něj nabourala a málem spadla ze střechy. Chytil mě okolo pasu a nadzvedl mi bradu. Podívala jsem se tam co on a uviděla ten nejnádhernější západ slunce. Asi jsem byla fakt překvapená, protože jsem neodstrčila jeho ruku z mého pasu ani po pěti minutách. Nikdy jsem nečekala na střeše až zapadne slunce a už vůbec ne až vyjde. Ale tohle byla nádhera.

"No, tak co na to řekneš?" zeptal se Gary s přiblblým úsměvem. O krok jsem odstoupila. "Že už je asi hodně pozdě a mi se nedostaneme na pokoje, protože nám zamknou bránu," řekla jsem naprosto vážně. On se jen uchechtl a pokrčil rameny. "Přelezeme ne?"