Neviditelný spolubydlící

Epilog

Usnula jsem a dlouho se nemohla vzbudit. Najednou jsem uviděla světlo, bylo doopravdy nádherné. Nevěděla jsem kam jdu, kdo jsem, ani kolik mi je let. Jednu věc jsem však věděla jistě. To místo bude překrásné. 

Měla jsem pravdu. Stála jsem na rozkvetlé louce na kopci a dívala se na les a průzračně čistou vodu. Byl to nádherný výhled a já bych tu takhle mohla stát věčně. "Ehm ehm," odkašlal si někdo za mnou. Trochu jsem se lekla, ale při pohledu do té milé tváře jsem se zase rychle uklidnila.  "Zdravím, já jsem Henry," natáhl ke mně ruku a já jí s radostí přijala. "Já jsem..." zarazila jsem se, já přece nevím kdo jsem. "Já, nemůžu si vzpomenout," řekla jsem mu s lítostí v hlase. Zářivě se na mě usmál. "Neboj, to je normální. Po příchodu do tohoto světa se ti vymaže celá tvá minulost. Naše paní totiž věří, že se nikdo nenarodil zlý. Tento systém tu funguje už pár desetiletí." Nechápavě jsem vykulila oči. Henry se ušklíbl. "Neboj, všechno ti vysvětlím," řekl a sedl si na zem. Já si sedla za ním a bedlivě ho poslouchala. 

"Kdysi dávno v tomto světě vládli čtyři zlí starci. Každou duši, která se sem dostala zabili a vysáli z ní všechnu sílu. Jednou ale udělali chybu. Naše paní Mai, totiž zjistila, co dělají a pomohla zorganizovat útok. Při dostávání všech těch duší sem málem zemřela, ale zvládla to. Prvního starce dostali rychle. Ovšem ti tři zbylí se schovali. A tak naše paní musela podstoupit rituál. Netušila, že se tím spojí s přírodou tohoto světa navždy. Když všechny duše přenesla za třemi starci, viděla na vlastní oči umírat svojí matku. Tři starci si tímto podepsali rozsudek smrti. Vidíš tamhlety tři stromy?" Podívala jsem se směrem, kam ukazoval. Ty stromy byly obrovské, snad největší z celého lesa, který je obklopoval. Přikývla jsem Henrymu a dál poslouchala jeho vyprávění. "To jsou jejich duše. Paní Mai je nenechala odejít a navždy je uvěznila v těch stromech. Stálo jí to spoustu sil, ale ty se za pár dní zase vrátili a ona začala se změnami.

Přetvořila celou krajinu a přizpůsobila jí k životu pro duše. Můžeš tu začít nový život, nebo navždy odejít. Když si vybereš druhou možnost, navěky usneš." Polkla jsem, zrovna jsem přišla a on už mi tu povídá o odchodu. "Já... ráda bych tu zůstala." Henry se zase zářivě usmál a natáhl ke mně ruku. "V tom případě vítej sousedko!"

........................

Maia

Je to už dlouho. Změnila jsem spoustu věcí, donutila se zapomenout na ten druhý svět a žít svůj život tady. Spoustu duší jsem zaměstnala jako správce. V mém světě byl každý šťastný a já měla pocit, že se každou chvíli něco pokazí. Možná jsem byla jenom paranoidní.

Opřela jsem si hlavu o strom. Dokázala bych tu vydržet celý den, jen sedět a nic nedělat. Otevřela jsem oči, když mi na nose přistál motýl. "Ahoj kamaráde," řekla jsem tiše, abych ho nevyplašila. Trošku zatřepotal křídly, ale jinak se nehnul. Spojila jsem se s přírodou na tolik, že jsem jí dokonce občas slyšela promlouvat ke mně. Možná mi prostě hráblo, ale když je člověk tak sám jako já. Motýlek uletěl a já se zhluboka nadechla. "Je čas navštívit vesnici." Je až neuvěřitelné, jak málo duší se rozhodne zůstat. Je pravda, že spousta lidí umírá stářím a jejich duše se nezmění. Ach stáří, další věc co mě netrápí. V tamtom světě už bych byla pravděpodobně mrtvá. A tady lezu po stromech jak desetileté děcko.

Prolezla jsem přírodní bránou z břečťanu a byla přivítána hlasitým jásotem. Usmála jsem se na všechny ty duše. Někteří si tu dokonce založili rodiny. Jsou tady i děti, nemluvňata, která nikdy nevyrostou. Já nevím, jestli jsem to tu vytvořila správně, ale zdají se být šťastní...

"Mai," oslovil mě Nick. Jeden z mála duší z války, které se rozhodlo zůstat. "Nicku," usmála jsem se na něj a vstoupila do jeho malého domečku, který jsem jako ostatní vytvořila z křoví a menších stromků. Všechno je tu živé... až na obyvatele. Nick byl pro mě něco jako rádce, psycholog a já nevím co ještě. Svěřovala jsem se mu se svými obavami a on mě vždy dokázal nějak uklidnit. "Mai, ty sem nepatříš," začal znovu s tímto tématem, zatímco mi naléval čaj. Povzdechla jsem si. "Ten druhý svět se až moc změnil, Nicku. Nepatřím už ani tam." Smutně se na mě podíval. "Ale tady nemůžeš být nikdy šťastná!" Ignorovala jsem jeho slova a usrkla si čaje. "Jak se daří obyvatelům?" zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí. Nick si povzdechl, uvědomil si, že tohle téma je ztráta času. "Mezitím co jsi byla pryč, přibylo pět duší. Dvě děti, které vypadají tak na třináct let, dva starší muži a jedna dívka. Ta se obzvlášť zalíbila Henrymu. Chová se kvůli ní jako puberťák a všude jí dělá průvodce." Usmála jsem se. "Našel za sebe náhradu na pozici správce?" Nick přikývl a já si oddechla. "Přej mu to, však už to potřeboval." Káravě se na mě podíval. "A ty to snad nepotřebuješ? Já si nejsem jistý jak moc vřelý vztah máš s přírodou, ale řekl bych, že TU věc potřebuješ taky." Protočila jsem očima. "Nicku, nezačínej zase." "Ale já..." Dopila jsem čaj a zvedla se k odchodu. "Bylo milé tě zase potkat, někdy se zase stavím. Děkuji ti za starost." Vyšla jsem z domku a následně i z vesnice. 

Usedla jsem na ten samý strom. Opřela jsem si hlavu na to stejné místo. Znovu jsem přemýšlela o těch samých věcech. Povzdechla jsem si. "Zatracenej Nick!" Ten bastard mi nasadil brouka do hlavy. Měla jsem chuť podívat se na Zem, ale nebyla jsem si jistá. 

"Henry! Neblbni, ještě si něco uděláš!" Podívala jsem se pod sebe, kde se dvě duše chichotaly. Henry visel hlavou dolů z jedné větve a ta dívka seděla pod ním v trávě. Najednou Henry seskočil a povalil dívku pod sebe. Ušklíbla jsem se. U toho být nemusím. Potichu jsem se přesunula jinam.

Plavala jsem ve studené vodě a uvědomila si podstatnou věc. Nick měl pravdu. Nepatřím do tohoto světa a nikdy tady nebudu šťastná. S nově nabytým odhodláním jsem se vydala ke staré ruině velkého kamenného trůnu. A bez přemýšlení jsem vzala do ruky zelený kámen...