Neviditelný spolubydlící

Spolužáci

Byl pátek a já si ráno naházela všechno špinavý oblečení do batohu. Nebylo ho moc, protože škola začala ve čtvrtek.

"Už se těším, až si zase budu moct lehnout na postel," postěžoval si Danny. Protočila jsem očima a připravila si učebnice do batohu. "Tak se tu zatím měj a nic nerozbij prosím," rozloučila jsem se s ním a už zavírala dveře, ale ještě jsem ho slyšela říkat: "Já přece nejsem pes!"

Seděla jsem sama a hrála na mobilu. Nenápadně jsem pozorovala ostatní a přemýšlela, jak se s nimi seznámit, co říct a tak podobně. Problém se však vyřešil sám. "Ahoj! Já jsem Jonathan," pozdravil mě jeden blonďák. "Jonathan, koníčky fotbal a skate?" zeptala jsem se. Vykulil na mě oči. "Ehm.. jo, jak to víš?" Přiblble jsem se usmála. "Mám fotografickou paměť, mimochodem jsem Mai," usmála jsem se na něj. Nahodil zamyšlený výraz. "Mai, ráda tancuješ a zpíváš?" tipl si. "Úplně vedle, plavání, střelba a lukostřelba." Najednou měl ve tváři výraz pochopení. "Jo, to mi něco říká a proč tu sedíš sama?" zeptal se. "Absolutně nikoho tu neznám," přiznala jsem popravdě. "To je blbost, už znáš mě a já znám všechny tady. Vstávej, představím ti ostatní."

"Tohle je Carol, Carl, Emily, Matt, Amber a Danny," řekl Jonathan rychle a já se musela smát. Se mnou se smáli i Carl, Matt a Amber. Ano, pamatovala jsem si jejich jména. Je to sice trochu nenormální, ale při testech se to zatraceně hodí. "Proboha Jone! Vždyť si to nemůže pamatovat, když to na ní vyhrkneš tak rychle!" řekla Amber pisklavě. Vzpomněla jsem si, že je to ta, co se představovala jako první. "To je dobrý Amber, mám fotografickou paměť. Aneb tahák, který mi nemůže sebrat nic jinýho, než rána do hlavy," prohodila jsem jen tak a oni se začali smát. Koukala jsem se na ně dost překvapeně, protože to pro mě bylo prostě nový.

Jon si sedl ke mně a vysvětlil mi, jak to je mezi ostatními. Například Carol chodí s Mattem, Emily s Carlem a Amber a Danny jsou volný. "A co ty? Ty chodíš s kým?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na Dannym. "Já? Chodím s tím nejúžasnějším člověkem na světě. Uhádneš kdo to je?" Posměšně jsem se na něj podívala. "Ty egoisto jeden! Vím co myslíš, ale nepřiznám ti, že jsi nejlepší člověk na světě." Ublíženě se na mě podíval. "Je trochu smutný, že mě ani neznáš a už víš jakej jsem ubožák," řekl trochu naštvaně. Zasmála jsem se a poplácala ho po zádech. "To se spraví, neboj."

.............

Dostali jsme úkol a čtvrtku. Naštěstí to bylo jenom napsat svoje jméno a nějak to vyzdobit. Já vím, zní to jako úkol pro páťáčky na základce, ale jsem ráda, že to bylo jenom tohle. 

Už z dálky jsem slyšela křik. "Co zase provedl?" špitla jsem si pro sebe a rozeběhla se k mému pokoji. Rozrazila jsem dveře a čekala nejhorší, ale mohla jsem si oddechnout. "Co tady sakra děláte takhle brzo!?" řvala na nás Jessie z postele, ve které nebyla sama. Byl tam s ní nějaký starší kluk, který rozhodně nechodil na střední. "Je teprve druhý den školy a ty už na to sereš? Jak jsi se do toho druháku vůbec dostala?" Jessie se ušklíbla a vstala z postele. Byla úplně nahá a vůbec se nezajímala o otevřené dveře vedoucí do chodby. "To vůbec není tvoje starost!" křičeli na sebe a mě si ani nevšímali. Prošla jsem okolo nich ke svojí posteli, na který se válelo oblečení.

"Vy jste to dělali na mojí posteli!?" naštvala jsem se. Jess jen pokrčila rameny.  Ale aspoň ten kluk se na mě omluvně podíval. Začal taky vstávat, já mu chtěla připomenout, že na sobě nic nemá, ale neviditelná ruka mě otočila zády. Pusou jsem naznačila slova 'Já tě jednou zabiju' a sebrala hromadu prádla. Otočila jsem se a zmohla se jen na vykulení očí. Přímo přede mnou stál s úsměvem na rtech nahý svalovec. Danny mi klepal na rameno, ale já jsem prostě nemohla odtrhnou pohled od jeho... "Tak ty jsi jasná panna!" smála se mi Jess. Usmála jsem se na ní. "Alespoň se nekurvim každý večer s někým jiným." Předala jsem hromadu svalovci a lehla si na svojí postel. Vyndala jsem z tašky čtvrtku a tužkou načrtla svoje jméno a příjmení. Ozvala se hlasitá rána, když Jessie práskla s dveřmi. "Doufám, že se nezapomněla oblíct," uchechtla jsem se. Svalovec se zatím oblékl a stál před mojí postelí. "Jak se jme..." chtěl se mě zeptat na moje jméno, ale Lucy ho dost rázně zastavila. "Vypadni!" zakřičela a já se musela pousmát.

Jen co se za ním zavřeli dveře Lucy si dřepla na postel a začala se škrabat na ruce. "Bylo to od tebe trochu krutý, ale někdo jí to už fakt říct musel." Jen jsem jí na to kývla a pozorovala jí dál. Jemně se třásla a pořád se rozhlížela kolem sebe. "Ty si zase hulila?" zeptala jsem se opatrně. Vykulila na mě oči. "Jak to...?" větu nedokončila. Naklonila jsem hlavu na stranu a zasmála se. "Včera hodně brzo ráno jsi na mě začala křičet, že vidíš lítat předměty." Praštila se do čela. "Panebože promiň! Dal mi to jeden kámoš a já nechtěla vypadat upjatě. Bylo to poprvý a naposled. Jsem nervózní, protože jsem nevěděla, co jsem včera dělala." Zabzučel jí mobil. Přečetla si zprávu a zhluboka se nadechla. "Já budu muset jít, tak ahoj." "Ahoj v pondělí, až se vrátíš já tu asi nebudu," mávla jsem na rozloučenou.

Vyšla jsem z pokoje s batohem přes rameno a na mobilu si zjišťovala jízdní řád. Byla jsem tak zabraná do hledání, že jsem do někoho vrazila. Mobil mi vypadl z ruky, ale já se stihla komicky natáhnout na zem a chytit svého miláčka. Hlasitě jsem si oddechla a usmívala se jako debil. "Tak to bylo hodně těsný," zasmál se ten kluk, do kterého jsem vrazila. Zároveň ten samý, kterého jsem před pár minutami viděla nahého v pokoji. "Je, to jsi ty. Promiň," omluvila jsem se a chtěla jít dál, ale on mě zastavil. "Počkej! Nestihl jsem se tě kvůli tý zrzce zeptat a jméno," zakřičel přes půlku chodby. "Maia!" Připadala jsem si jako debil. Procházela jsem rychle chodbou a křičela svoje jméno. Ale zároveň to bylo super.