Neviditelný spolubydlící

Dohodneme se?

S Jessie jsme vběhly do domu a já začala totálně šílet. Dům vypadal v pořádku, jenže tu nebyla máma. Snad stokrát jsem se jí pokoušela dovolat, ale neodpověděla ani jednou. S roztřesenýma rukama jsem zase hledala její kontakt v mobilu, ale Jessie mě v čas zastavila. 

"Uklidni se," řekla až moc klidně a já jí chtěla něčím praštit. Otočila jsem se na ní s jasným úmyslem, umlátit jí mobilem. Něco žmoulala v ruce a ukazovala mi to. Byl to hodně podobný zelený kámen jako jsem měla zrovna na krku. Najednou jsem si připadala, jakoby mě tím pitomým šutrem mohli sledovat. "Sundej mi to, prosím," poprosila jsem Jessie, protože jsem se toho nechtěla dotýkat. Poslechla mě a já se zhluboka nadechla. "Jdeme a oba šutry tu nech," řekla jsem rozhodnutě a vyšla z domu i přes její námitky.

...............

"Takže si myslíš, že Oni ti unesli mámu, protože jsi jim nepřivedla tu duši, která zabila Barbaru? Hele já si myslím, že jim na ní zase tak nezáleželo," říkala mi Jessie udýchaně, protože jsem prakticky běžela. Na chvíli jsem zpomalila, ale nechtěla jsem tak pomalu jít dlouho. "Nejde o Barbaru. Ten duch byl neobvykle silný a věděl toho hodně. Podle mě pro ně představuje určitou hrozbu, jen netuším proč." Jessie na mě chvíli udiveně civěla. "Najednou jsi nějak moc chladná na to, že jsi se před chvílí málem zhroutila. Kam vůbec jdeme?" Musela jsem se uchechtnout. Je pravda, že jsem se posledních pár minut rozhodovala, jestli se mám rozbrečet, nebo se přenést do onoho světa a nakopat jim tam všem prdel. "Jdeme zjistit proč."

"Uvědomuješ si, že stojíme před opuštěným domem a ty už tři minuty jen zíráš do zdi?" zeptala se Jessie šeptem a já se na ní zamračila. "Nabírám odvahu," odpověděla jsem jí popravdě a pokračovala ve své činnosti. "Jsi nemožná," uchechtla se a vběhla dovnitř. "Ne! Co blbneš sakra!?" vběhla jsem tam hned za ní a už v tu chvíli cítila, že je tu něco špatně. Cítila jsem se strašně stísněně. "Nechápu co tu děláme, schovala jsi tu něco?" Protočila jsem oči - což ve tmě nemohla vidět - a zhluboka se nadechla. "Ne ty blbko, tady předtím byl ten duch, co zabil Barbaru. Jsme tu, protože se ho chci zeptat na pár důležitých věcí!" zakřičela jsem poslední větu a čekala co se bude dít. "Fungovalo to?" zeptala se Jessie a já si hlasitě povzdechla. Pak jsem přešla k díře ve zdi, odkud prosvítal měsíční svit. "Jestli ti jde o tu zelenou sračku, tak tu tady nemám!" zakřičela jsem znova a hned na to uslyšela hluboký smích.

Viděla jsem ho těsně předtím, než mě chytil pod krkem. Ano. Duch mě chytil pod krkem a nadzvedl mě pár centimetrů nad zem. "Mai!" křikla Jessie, ale já jí rukou zastavila. Nemohla jsem mluvit a tak jsem se mu jen bezmocně dívala do očí a doufala, že mi dá alespoň možnost promluvit. Začínala mě bolet hlava a zatmělo se mi před očima. "Nevím jestli jsi odvážná a nebo prostě jen blbá," řekl, když mě pustil. Dopadla jsem na kolena a popadala dech. Teprve teď jsem si uvědomila, že blízko nás stojí další duše a Jessie, která se stále držela dál.

"Doufám, že to co mi chceš říct, je hodně důležité, protože na tebe nemám vůbec čas," oznámil mi a máchl rukama. Duše okolo nás se rozplynuly. "Tak proto se tě bojí," zachraptěla jsem. Namyšleně se usmál a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a naposledy jsem se zhluboka nadechla. Nechala jsem se inspirovat Jessie a udělala něco docela neočekávaného. Prostě jsem ho kopla do koulí. 

Skácel se k zemi a skučel. "Dobře, teď mám čas na vysvětlování. Ti, co mi dali ten zelenej šutr mi pravděpodobně unesli mámu. Je těhotná, jen tak mimochodem. Myslím, že to udělali, protože jsem jim nepřivedla tebe. Do teď jsem nevěděla proč, ale teď mi to asi trochu dochází. Mluvil si o zabíjení mrtvých lidí. Před chvílí tu bylo kurevsky hodně duší. Ty sháníš mrtvou armádu a Oni se tě bojí," dokončila jsem svůj monolog a znovu se zhluboka nadechla. Zatím co jsem mluvila, on se zvládl postavit a teď na mě z předklonu koukal jako na vraha. "Gratuluji, jsi velmi chytrá. Když už jsi si všechno objasnila, můžeš v klidu umřít."

Blížil se ke mně hodně rychle a věděla jsem, že kdybych nepromluvila, asi by mě zabil. Napřahoval se a v ruce měl něco modrého. "Chci vám pomoct," řekla jsem klidně, přestože jsem se málem posrala strachy.

Nadzvedl jedno obočí. "A jak asi?" Úlevně jsem se usmála. "Nevím jestli se jako duchové můžete volně pohybovat mezi světy, ale já s tím kamenem můžu. Navíc mám teď dva a..." odmlčela jsem se. "Pokračuj," vybídl mě duch, který už očividně nemyslel na to jak mě zabít bez zbytečného plýtvání energií. "Navíc bych ti pomohla shánět duše." Zamyšleně přecházel po temné místnosti. Najednou se objevil přede mnou a já ze strachu zavřela oči.

Uběhlo asi sedm vteřin a já pořád nebyla mrtvá. Rozhodla jsem se pootevřít jedno oko, abych se přesvědčila, co se děje. Jeho ruka byla natažená ke mně a na tváři měl pobavený úšklebek. Oddechla jsem si a s protočením očí jeho ruku stiskla. 

............

Seděly jsme s Jessie na docela pochybných židlích někde v druhém patře té staré budovy. "Já těm židlím nevěřím," pošeptala mi Jessie a já se musela usmát. Po pár minutách čekání se u nás zjevil Nick, ten duch, a sedl si k nám. Chvíli jsme na sebe jen tupě zírali a pak konečně promluvil. "Určitě máš hodně otázek, tak se ptej." Situace jsem ale nevyužila já. "Jo, mám otázku," řekla Jessie. Poprvé tady promluvila nahlas. "Jak je možný, že tě vidím i já?" Nicolas jen pokrčil rameny. "To je jednoduché. Já chci, abys mě viděla." Jessie vykulila oči a chtěla začít zase mluvit, ale tentokrát jsme já předběhla jí. "Proč máš takovou moc?"

Svěsil hlavu a přemýšlel. "Když je duše mladší, má víc síly. Proto může třeba pohybovat s drobnými předměty, nebo se zjevovat i normálním lidem. Co jsem zjistil, když mladá duše někoho zabije, vlastně tím pohltí i jeho duši. A když je ta duše taky mladá... prakticky tím zdvojnásobí svojí dosavadní sílu," dopověděl a já nevěděla, jak na to reagovat. Zato Jessie ano. "Takže tím, že jsi zabil Barbaru, jsi jí vlastně zabránil v tomhle vašem dalším životě?" Nick si povzdechl. "Ano, ale to jsem to ještě nevěděl!" řekl docela naštvaně. Praštila jsem Jessie do ruky, aby už nic na tohle téma nezmiňovala.

"Ehm, kolik máš zatím... vojáků?" zeptala jsem se, ale slovo voják se mi k tomu vůbec nehodilo. "Zatím jsem sehnal sedmdesát osm duší, které hledají dál. Všechny jsou docela silné, ale nikdo z nich nikoho nezabil a ani nezabije, takže se nemusíš bát." Přikývla jsem a vstala ze své židle. "Kdy plánujete útok?" Oba moji společníci se taky postavili. "Až budeme mít dostatek duší. Což by mohlo být tak sto. Určitě si říkáš, že na čtyři starý dědky je nás až moc, ale oni mají ohromnou sílu! Jak jsem ti říkal o zabíjení mrtvých lidí, to přesně oni dělají. Prý pak duše nezmizí, jen se z nich stanou prázdné schránky." Vytřeštila jsem oči. Takže to co jsem viděla nebyli vězni. "Odkud to vlastně víš?" Nikdy Tam nebyl, tak jak mohl tohle všechno vědět? Ukázal mi ať chvíli počkám a vypařil se. Za pár vteřin se u nás zase objevil, tentokrát však nebyl sám. "Tohle je Henry," řekl a já si vzpomněla odkud ho znám. "Ale vždyť ten pracuje pro Petera!" vykřikla jsem a couvala od něj dál. "Pracoval, ale nemohl jsem už unést to jak zabíjejí nevinné duše. A když to chtěli po mně, rozhodl jsem se utéct," prohlásil Henry a sklopil hlavu. "Nebýt něj, nevíme nic." Kývla jsem hlavou, Henry mi byl stejně od začátku sympatičtější než Peter.

 Venku už byla naprostá tma a já začala být vážně unavená. "My už půjdeme, hned zítra začnu shánět duše a nějak se k vám pokusím dostat ty kameny," řekla jsem a chtěla odejít. Zastavil mě ale Nicolasův smích. "Vtipná věc. Tady Henry sice utekl, ale nepodařilo se mu pronést sem další kámen. Oznámil nám, že jeden vlastníš ty a my už měli připravený plán, jak ti ho sebrat. Vážně máš celkem dobré načasování," oznámil mi trochu děsivý fakt a pak s námi šel před budovu. "Pro ty kameny půjdu s vámi. Asi už jste přišly na to, že vás pomocí nich mohou sledovat." Nadzvedla jsem jedno obočí a nechápavě se na něj podívala. "Co přesně s nimi chceš dělat?" Tak trochu ďábelsky se zasmál a mnul si ruce. "Uvidíš," řekl natěšeně a mrkl na mě.