Neviditelný spolubydlící

Konce

Spadla jsem na zem. Plácala jsem kolem sebe rukama, ve snaze najít nějaký pevný předmět, podle kterého bych určila, kde jsem. Shodila jsem na zem lampu. "Co to sakra bylo!? Lucy? To jsi byla ty?" rozčilovala se Jessie. Nikdo se neozval. Podle toho jsem poznala, že jsme v pokoji jen my dvě. Odkryla ze sebe přikrývku a rozsvítila světlo. Musela jsem si zakrýt oči a neviděla tak, co Jessie dělá. Slyšela jsem jenom rychlé kroky předtím, než mě vtáhla do objetí.

"Panebože! Mai! Jsi v pořádku? Dlouho jsem tě neviděla, tvoji spolužáci tvrdí, že jste se prý s rodinou stěhovali. Ale mně to přišlo hned nějaký divný, protože sis tu přece nechala většinu věcí. Navíc tu byla ta věc s naším neviditelným spolubydlícím..." Přikryla jsem jí rukou pusu. "Moc mluvíš Jessie," oznámila jsem jí prostě a lehla si k sobě do postele. Vím, že na mě delší dobu koukala, ale bylo mi to jedno. Taky vím, že jsem usnula v oblečení, ale byla jsem prostě moc unavená.

.................................

Po dlouhé době jsem se vzbudila kvůli budíku. Vážně mi to nechybělo. Vzala jsem si čisté oblečení a uvědomila si, že se budu muset co nejdřív vrátit domů. To bude rozhovor...

"Hele Jessie?" prohlásila jsem klidně, když jsem vyšla z koupelny. Zrovna se malovala a tak jen zvedla hlavu od svého odrazu v zrcadle. "Co je dneska za den?" Uchechtla se. "Je čtvrtek. Byla jsi pryč skoro dva týdny. Nechceš mi říct kde?" S jednoduchým ne jsem vyšla z pokoje. Šla jsem si pro snídani a přitom zkontrolovala, jestli je můj amulet pořád na svém místě. Ten zelený kámen mě nějak zvláštně uklidňoval.

Přišla jsem do svojí třídy a nemohla si nevšimnout všech těch pohledů. Jonathanovi doslova spadla čelist. Nadzvedla jsem obočí. "Ehm.. asi by si měl zavřít pusu," řekla jsem naoko lhostejně. Jakoby se probral, ale pořád na mě kulil oči. "Taylorová přišla do školy? Vesmír se zhroutí," prohlásil Matt naprosto vážně a mě to donutilo se usmát. Šla jsem ke svému místu, ale zůstala jsem stát před ním. Byla tam něčí taška. "Čí to je?" zeptala jsem se Dannyho, protože byl nejblíž a zrovna s nikým nemluvil. Podíval se kam ukazuju. "Ta je Barbary," řekl jakoby o nic nešlo. Žádná snaha vysvětlit mi. kdo je sakra Barbara? Ok, řekl sis o to. Hodila jsem svůj batoh vedle něj. Trochu se lekl a já se zlomyslně ušklíbla. "Co to děláš?" "Sedám si, nevidíš?" "Jo, ale asi vidim špatně, proč si sedáš sem?" zeptal se a v jeho hlase pořád nebyly emoce. "No, díky tvojí ochotě jsem se toho o Barbaře dozvěděla tolik, že o ní vim hovno. Takže jí třeba může smrdět z pusy, nebo má až moc sladkou voňavku. A já si radši sednu ke svému 'kamarádovi', než k nějaký neznámý holce," řekla jsem na jeden nádech a slovo kamarád vyslovila obzvlášť jedovatě. Nic na to neřekl, protože do třídy přišla učitelka a v závěsu za ní Amber, Emily, Carol a pravděpodobně Barbara. Vypadala zvláštně, měla světle růžový vlasy a oči nevýrazně modrý. Učitelka jí doslova vraždila pohledem, teda jen do chvíle než si všimla mě. "Slečna Taylor už se nám vrátila? Smím vědět, kde jste byla?" zeptala se celkem mile. Normálně bych si něco vymyslela, ale vzpomněla jsem si, jak mi nikdo z lidí, co mi pomáhali umřít, nevěřil. "Zeptejte se pana ředitele." Myslela jsem si, že tak nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, ale to jsem se zatraceně spletla.

Zbytek hodin proběhl celkem v klidu, až na to, že jsem absolutně vůbec nerozuměla věcem co učitelé říkali. Danny se s mojí přítomností asi smířil, ale nemluvil na mě. Stejně jako všechny holky ze třídy. Za celý den jsem se vlastně bavila jenom s Dannym, Jonem a Mattem. Možná jsem paranoidní, ale přišlo mi, jakoby ta Barbara proti mně poštvala všechny holky ze třídy. To se mi ale jen zdálo, protože podle všech je Barbara ta nejmilejší holka, kterou kdy poznali. 

Hned po škole jsem zašla do kavárny. Nepočítala jsem, že mě Mark nějak omluvil i tady. Šla jsem rovnou do kanceláře a zaklepala na dveře. "Dále!" Zhluboka jsem se nadechla a připravovala si výmluvu. "Dobrý den, já..." zastavil mě její pohled. Vždycky se chovala tak mile, ale teď vypadala jako vrah. "Ty se opovažuješ ještě sem přijít?! Děláš si srandu, že jo?" "Já jsem se právě přišla omluvit..." "Výborně, tak si se omluvila a teď můžeš zase odejít," skočila mi zase do řeči. Pokývala jsem hlavou a odešla. Páni, přišla jsem o hodně věcí  a to jenom kvůli Mary.

Zabraná ve svých myšlenkách jsem šla chodbou k pokojům a nedávala pozor na cestu. Ani mě nepřekvapuje, že jsem do někoho narazila. "Promiň," řekla jsem pořád nepřítomně a chtěla jít dál, ale ten někdo mě chytil za lokty. Zvedla jsem hlavu a setkala se s Garyho rozčíleným pohledem. Snažila jsem se vysmeknout, ale držel mě moc pevně.

"Co sis sakra myslela!?" zařval na mě přes celou chodbu, až se na nás pár lidí otočilo. Gary si toho taky všiml a tak mě zatáhl k sobě na pokoj. Zabouchl za námi dveře a prudce mě strčil do místnosti. "Vážně, kvůli tobě se sešli všichni z naší skupiny a ty si jenom tak odejdeš? Víš jak těžký bylo je všechny sehnat? Navíc si se vrátila do školy, aniž bys o tom řekla Markovi. Takže se tě znovu ptám na co si sakra myslela?" Přivřela jsem oči a stáhla obočí k sobě. Po tom, co mě prakticky obviňovali z toho, že si vymýšlím, na mě ještě křičí? Tak to teda ne! Chtěla jsem na něj začít taky křičet, ale pak mi došlo, že on je hodně naštvaný... a já ho chtěla naštvat ještě víc!

Úplně v klidu jsem se na něj podívala a usmála se. "Vlastně jsem myslela, že si sama vyřeším svoje starosti, když mi nikdo jiný nevěřil. A taky jsem to udělala. Díky, že jste mi pomohli umřít, ale teď už to zvládnu sama," řekla jsem a nasadila falešný úsměv. Všimla jsem si, jak mu zaškubalo v pravém oku a hodně jsem se snažila, aby na mně nepoznal radost. Zhluboka se nadechl. "Chceš dělat, jakoby se nic z toho co jsem zažili nestalo?" zeptal se mě už klidně a překvapivě celkem chladně. "Ano," odpověděla jsem stejně. Otevřel mi dveře a následně je za mnou zase zavřel. Byla jsem trochu zmatená. 

Došla jsem na dívčí záchody a tam našla Barbaru, jak se křečovitě drží umyvadla. V obličeji byla úplně bledá a vlasy se jí potem lepily na čelo. Nevšimla si mě a koukala na... kluka v našem věku. Poznala jsem, že to je duch, ale proč ho teda Barbara viděla? Kluk zvedl hlavu a podíval se na ní dost děsivě. "Stačilo mi věřit sestřičko. Kdyby si mi věřila, všichni by teď byli šťastní," promluvil hluboce duch. Barbara zavřela oči a něco si šeptala. Ten duch se přemístil přímo za ní a natáhl k ní ruku. Jakoby to vycítila, otevřela oči a vykřikla. Hned na to se skácela k zemi. Ten duch se na mě zářivě usmál a já instinktivně stiskla amulet v ruce. Všiml si ho a už bez úsměvu se vypařil. Okamžitě jsem vytáhla mobil a zavolala Barbaře záchranku.