Neviditelný spolubydlící

Přípravy na nic

S Jessie jsme hledaly celý týden. Našly jsme dohromady dvacet duší a Nick si splnil svůj limit. Každým dnem jsem byla nervóznější a bála se o svojí matku. Co když jí něco udělali? Snažila jsem se na to moc nemyslet, protože mě to rozptylovalo od práce. 

"Jdi spát," rozkázala mi Jessie úplně s klidem. Uchechtla jsem se. "Děláš si srandu? Už zítra se přenášíme a..." "A to znamená, že musíš mít dostatek síly. Jdi si lehnout, Mai," přerušila mě a já si jako na zavolanou zívla. "Jsem schopná tě tam vynést!" začala vyhrožovat a já s úsměvem odcházela do svého pokoje. 

Stejně jsem nemohla usnout. Pořád jsem musela myslet na zítřejší bitvu. Procházela jsem si v hlavě plán, který jsme dali dohromady spolu s Nickem. Připadal mi logický, ale měla jsem strach. Podle mě to znělo až moc jednoduše.

...............

"Takže ještě jednou od začátku," prohlásil už značně otrávený Nick. "Mai nás Tam všechny přenese. Objevíme se u Petera a ten bude první, na kterém se pomstíme. Opakuju, že na tom místě můžete doslova cokoliv. Můžete ho zabít jakýmkoliv způsobem. Henry nás potom odvede za Abrahamem. Dělá to samé co Peter. On bude další na řadě a potom zbývají ještě dva. Jestli do té doby nenajdeme Mainu matku, nesmíme toho posledního zabít. Chápou to všichni?"

................

Pořád jsem musela myslet na kameny. Jeden měl Nick a druhý si u sebe schovala Jessie. Nevím co se to se mnou dělo, byla jsem kompletně vystresovaná a pořád tu byl pocit, že mě někdo sleduje. Panikařila jsem a uvědomovala si, že bych to taky nemusela přežít. Ptala jsem se sama sebe: "Proč to vůbec dělám!?" Pak jsem si to uvědomila, dělám to pro mámu. Ona by to pro mě udělala taky a já jí tam nenechám! S vědomím, že za pár hodin už budu muset všechny přenést na Onen svět jsem zavřela oči a usnula.

Zazvonil mi budík. Měla jsem třicet minut, než se tu objeví všechny Nickovi duše. Rychle jsem se oblékla a vyčistila si zuby. Na jídlo jsem se nezmohla a tak jsem si jen sedla do kuchyně a čekala.  Netrvalo to nějak dlouho, Nick byl přesný. S kamenem na krku se na mě podíval. "Jsi připravená?" Bezbarvě jsem kývla a podívala se na Jessie, která byla dost nabroušená, protože nemohla jít s námi. Respektive jsem já nebyla schopná ji přenést. Znovu jsem na Nicka kývla a sledovala tu řetězovou reakci. Každá duše se chytla za ruku a když už se chytil i Nick, byla řada na mně. Jessie mi podala kámen. "Hlavně se vrať," šeptla mi do ucha, když mě rychle objala. Vzala jsem si od ní kámen do ruky. Pevně jsem ho sevřela v dlani, aby mi nevypadl. Chytla jsem se Nicka za ruku a téměř okamžitě ucítila hroznou bolest. Bylo to o dost horší, než když jsem přenášela svou první duši. Jakoby mi každá ta duše trhala tu moji. Ta bolest byla vážně nesnesitelná. A taky byla to poslední co jsem si pamatovala.

...........

Probudila jsem se úplně sama, cítila jsem každý sval v těle a nevěděla jsem, jestli se vůbec dokážu zvednout. Po delší době jsem to dokázala, ale chození mi moc nešlo. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem na té louce, co předtím s Henrym. "Možná, že bych si dokázala vykouzlit něco, abych netrpěla při každým kroku," špitla jsem ochraptěle. Snažila jsem se soustředit, ale bylo mi doopravdy špatně a nedokázala jsem si udržet čistou mysl. Zatočila se mi hlava a já spadla na zem. "Doufám, že jsem je sem alespoň dostala," řekla jsem, předtím než jsem zase omdlela.

Nicolas

"Zatím minimální ztráty," oznámil jsem Henrymu a dál si užíval pocit nové moci. Petera jsme porazili docela lehce. Ten stařík neměl moc síly, ale všichni, kdo se podíleli na jeho smrti, dostali odměnu. Spousta z nás je teď o hodně silnější. Henry se prohraboval nějakými papíry a ostatní duše zatím zkoušela svoje schopnosti. Všiml jsem si, že se pár duší vytratilo. Neměl jsem ji to za zlé. Prostě se báli, stejně by nám byli jenom na obtíž. "Minimální? Spousta duší už někam zmizela a Mai..." odvrátil jsem se  od Ricka. Neměl jsem náladu na ty jeho srdceryvný kecy. "Nicku! Díky ní jsme se sem vůbec dostali, měli jsme jí zkusit nějak pomoct," vyčítal mi dneska snad už po sté.

"Drahý Ricku, Viděl jsi v jakém byla stavu? Prakticky nedýchala a vypadala, že za chvíli umře. Věř mi, že do bitvy by s námi jít nemohla. Ona to zvládne, je silná." Ten vůl by se tam pro ní vrátil. Přešel jsem raději k Henrymu, abych se optal, jestli už pokročil. Zrovna zkoumal nějaké klikyháky na starém papíře. "Tak jak jsi na tom?" zeptal jsem se, i když jsem ani nevěděl, co to hledá. "Mám to, jen se snažím přijít na způsob jak tam dostat všechny najednou." "Jak to sakra myslíš!? Kam se dostat?" Podrbal se na zátylku. "No... Víš jak jsem říkal, že jsou ještě někde další tři?" Chtěl jsem ho zabít. Ten idiot nevěděl kde. "Já tě," chtěl jsem mu to i říct, ale přerušil mě: "Ne, počkej! Já vím, kam se musíme dostat, jenom nevím jak to provést. Protože jediného člověka, co by to zvládl, jsi nechal polomrtvého ležet bez pomoci na zemi." Promnul jsem si kořen nosu. "Tím mi chceš říct, že bez Mai to prostě nezvládneme?" Přikývl a já protočil očima. 

"Ricku! Pojď jsem!" Přiběhl ke mně s nechápavým výrazem. "Jdeš zachránit Mai, vezmi si s sebou pár dalších duší," oznámil jsem mu chladně a odešel z dohledu.

Mai

"Tak vstávej!" Někdo se mnou zatřásl. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla tmavou postavu. "Mai?" promluvila na mě ta silueta. "Hmmm," bylo jediné, na co jsem se zmohla. "Žije chlapy, je to dobrý." Ten někdo mě posadil a opřel si mě o sebe. Ucítila jsem něco chladného na rtech. Měla jsem tendenci se bránit, ale pak mi došlo, že to je jenom hrdlo flašky. Dávali mi napít a já najednou oživla. Zeširoka jsem rozevřela oči a doslova se vrhla po láhvi.

"Nejenom že je živá, ona nějak zdivočela." Už jsem poznávala pár duší, jako třeba Ricka. Pořád mě všechno bolelo, ale s vodou bylo všechno lepší. "Víme, že na tom teď nejsi zrovna nejlíp, ale potřebujeme tě," začal Rick a já se málem udusila na vodě. Donutila jsem ho převyprávět úplně všechno, co se stalo, zatímco já spala. Když mi oznámil, že je budu muset zase někam dostat, můj výraz ho dost drsně vraždil. "Teď si děláš prdel, že jo?"