Neviditelný spolubydlící

Nová místa

Zaklepala jsem na dveře. Měla jsem sice klíč, ale nechtěla jsem tam nezdvořile vtrhnout. Na chodbě jsem se trochu klepala. "To zvládneš, jsou to jen spolubydlící, určitě budou v pohodě..." šeptala jsem si pro sebe. "Doufám, že bude volná aspoň jedna postel!" řekl Danny až moc nahlas a jedna holka co procházela kolem se hodně divila. "Sklapni Danny. Máme dohodu, neopovažuj se jí porušit!" sykla jsem výhružně. Jen si odfrkl, zrovna ve chvíli kdy se otevřeli dveře. Osoba - malá zrzavá holka s pihatými tvářemi a modrýma očima. Byla o hlavu menší jak já.

Otevřela pusu, ale pak se zarazila. "Co to bylo za zvuk?" zeptala se podezíravě. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nevím o čem to mluvíš, já nic neslyšela. Mimochodem já jsem Maia," natáhla jsem k ní ruku. Stiskla ji a usmála se na mě. "Ráda tě poznávám, já jsem Lucy." Otevřela dveře dokořán a já popadla kufry.

"Dobře si to zamluvila," řekl Danny. Lucy se otočila. "Co si říkala?" Podrbala jsem se za krkem. "Ehm... že... bych si docela ráda zahulila," řekla jsem a hned na to vykulila oči. Gratuluji, první dojem máš v kapse! "...Aha," divně se na mě dívala. "A myslíš to vážně nebo si děláš jenom srandu?" zeptala se se zamyšleným pohledem na knihy, co měla vyskládané na stolku. Zasmála jsem se. "Jasně že to byla jenom sranda!" Taky se zasmála a znova se podívala na knihy.

Jedna postel byla už zabraná, zbývaly dvě. Vzala jsem tu nejblíž k oknu a zároveň nejdál od ostatních. "Hele, budeš tady? Má přijít ještě jedna a já si musím jít něco vyřídit," řekla a ani nepočkala na odpověď, prostě odešla. 

"Tak to vypadá, že se budeš dělit o postel mímo," oznámil mi Danny a skočil na postel. Málem se pod ním propadla. "Na zemi si určitě nějak vystačíš. A neříkej mi mímo!" začala jsem vybalovat a pobrukovala si u toho svojí oblíbenou písničku. Najednou mi na hlavě přistál polštář. Otočila jsem se na něj. (Za těch deset let se u mě vyvinul jakýsi šestý smysl, který mi tak nějak říkal, kde v místnosti Danny je. Taky jsem poznala, kdy se na mě kouká.) "Válka vole?" zeptala jsem se ho s pozdviženým obočím. "Tak do toho, mímo!" pevně jsem stiskla zuby k sobě a otočila se, jakože budu dál vybalovat. "Ale noták, já se nudím a nebudu s tebou moct mluvit když..." Prudce jsem se otočila a hodila mu polštář přibližně do obličeje. Zastavil se v půlce místnosti a sklouzl na podlahu. "...Au, tak tohle, bylo zákeřný Mai," postěžoval si ufňukaným hlasem a sedl si na postel.

"Snad nebudeme plakat?" řekla jsem dětským hlasem a usmála se na postel. "Radši mi s tím pomoc." Prohlubeň na posteli zmizela a moje triko se vzneslo do vzduchu. Už jsme byli skoro u konce, když se ozvalo šramocení klíčů v zámku. Vzala jsem Dannymu pár věcí z ruky a skládala sama. Dveře se otevřely a dovnitř vešla malá blondýnka s hodně nalíčeným obličejem. Zrzka, blondýna, bruneta.... chybí už jen černovláska. Možná má Danny černé vlasy. Z přemýšlení mě vytrhla její ruka natažená ke mně. "Já jsem Jessie, ale říkej mi Jess." "Maia a bydlí tu ještě Lucy." Naklonila hlavu na stranu a s otevřenou pusou žvýkala žvejku. "Jak vypadá?" zeptala se prostě. "Zrzka, o trochu menší než ty, modrý oči." Dál jsem se věnovala vybalování.

Po chvilce přišla Lucy zpátky na pokoj a já musela vypadnout. Ty dvě si očividně moc do oka nepadly. Právě teď jsem seděla na zemi na chodbě. "Klid zvykneš si," řekl Danny a povzbudivě mě poplácal po rameni. Položila jsem si na něj hlavu. "Danny? Ty sám sebe vidíš?" Cítila jsem jak přikývl. "A jakou barvu vlasů máš?" "Černou, proč tě to zajímá?" Zasmála jsem se. "Neřeš."

...............................

"Promiň, nevíš kde je učebna číslo šest?" zeptala jsem se jednoho kluka. Popsal mi cestu a já vyrazila na svojí první hodinu v nové škole. Otevřela jsem dveře a nestačila se divit, protože všichni byli po skupinkách. Všichni se spolu bavili a já neměla nejmenší ponětí co dělat. "Ahoj," řekla jsem nejistě a mávla na celou třídu. Ozvalo se skoro sborový zamručení a pak si mě už nikdo nevšímal. Povzdechla jsem si a šla si sednout úplně dozadu. Doufala jsem, že to nebude stejné jako na základce, kde jsem měla jen jednu kamarádku.

Zazvonilo a do třídy se doslova okamžitě přivalila kulatá učitelka. "Dobrý den studenti, jmenuji Clarissa Moor a jsem vaše třídní učitelka," řekla až moc rychle. Na učitelku byla hodně mladá. Začala nám říkat co všechno nás čeká a já jí přestala poslouchat. "Tak se představíme, začneme abecedně. Amber Clark?" Před tabuli přišla malá holka a začala vyjmenovávat svoje koníčky. Moc jsem neposlouchala, ale neměla se mnou vůbec nic společného.

"K tabuli půjde Maia Taylor," řekla a podívala se na holku vepředu co ještě nebyla. Zvedla jsem se a přešla před celou třídu. Byla jsem pravděpodobně nejvyšší z holek. "Jmenuju se Mai a ráda kreslím, plavu a střílím," řekla jsem rychle. Jedna věc co jsem měla na Mikovi ráda, byla ta, že mě bral už od třinácti let na střelnici. Chtěla jsem odejít, ale učitelka mě zastavila. "Počkej, počkej, z čeho že to střílíš?" Povzdechla jsem si. "Z normální zbraně," řekla jsem trochu ironicky, protože jsem pochybovala, že o zbraních ví něco víc než je napsáno v učebnicích. "A z luku," dodala jsem. Jako nenormální jedenáctiletá holčička jsem si nepřála panenku jako všechny moje spolužačky, já prostě musela mít luk. Nepočkala jsem na odpověď a šla si sednout.

Dala nám rozvrh a poslala nás pryč. Ve třídě se mnou nebyla ani jedna spolubydlící, takže jsem šla na pokoj sama. V pokoji taky nikdo nebyl, aspoň teda nebyl vidět. Nad mojí postelí se vznášela knížka a pomalu se v ní otáčely stránky. Lehla jsem si vedle něj a zavřela oči. Slyšela jsem jak klapla knížka o stůl. Přitáhl si mě na rameno. "Jak bylo ve škole?" zeptal se a hned na to zasmál. "To jsem ti právě dokonale nahradil matku, co?" Taky jsem se usmála, vážně se na to vždycky ptala.  "Nic moc, ale mám ještě tak týden, než si budou myslet, že jsem divná." Motal si na prst moje vlasy a na chvíli jsem viděla tvar toho prstu. Prudce jsem se zvedla a zatahala se tak za vlasy. "Dostala jsem dokonalý nápad!"